Lexikon

"Řekni mi, prosklená přání."; Veškerá podivná interpunkce je podivná schválně. Asi na zhruba 75% věnováno ziriant, protože se zeptala, co na Valentýna dostane.(Ale 100% jsem psala jen kvůli ní, takže.) Jinak, všem.Okay? Známým i neznámým.
» autorka: somnium
„Mohli jsme se stát něčím stabilnějším, něčím běžným, nebo ne? Mohli jsme začít jako psanci (jako prach a pot) a mohli skončit jako princové (jako porcelán a krev). Mohli jsme se vzdát dnů a uchovat léta. Převést zimu a zamlčet jara. Lapil nás podzim.“

Držíš předměstí jeho dlaní, tiché aleje zápěstí, propast loktu.

(Vně balkónu nasloucháš kapkám sněhu, rozmrzající polibky. Nasloucháš propukajícím představám za vidinami jeho rtů. Nasloucháš nepokojům uvnitř podušek, mělkým ranním křídlům.)

„Mohli jsme přestat psát,“ skrze minové kalamity a ospalé propasti; skrze seismografy a vykradená závětří, skrze nás.

(Řekni mi prosklená přání; řekni mi podej mi půdorys, řekni mi mám kosti v kráse.)

„Řekni mi, mám aerofobní artikulaci aktu. Řeckých sledůslov. Popros, mě.“

Spisovatelův dům je papírovými krabicemi (kostry přání a selhání, svršky prázdna a geometrie), zasněžená konstrukce, oprýskanými slovy a setřenými verši zašlá vzácnost.

Spisovatelé bývali nenošenými šperky, prastará vidina schizofrenie a tradice šílenství. Spisovatelé bývali pyšný emblém, hrdá ekvivalence hvězd. Spisovatelé bývali.

Dokud – stále jsou.
---

((Krabice bývaly a nebývaly prázdné. Bývaly živé a ztracené a pohozené. Bývaly měkce předestlané, chtěné a nechtěné. Bývaly mrtvé. Bývaly darem a prosbou, přáním a vyznáním.

Bývaly to milované, hýčkané věci. Opuštěné, nežádoucí deformace.

Spisovatelé jim říkaly múzy. Hledané ve ztrátě, prokleté v návratu, uchovávané v zanedbání.

(Ne vždy měly srdce a tep; ne vždy rty a dech, ne vždy měly skelná, papírová těla. Ne vždy byly múzami.)

On byl součástí jedné z nich. Vsazený do papíru a prázdna, po kolena a po krk; s lahvičkami rozlévaných inkoustů; s otisky prstů, se seismografickými fotografiemi hlásek.

Nebyl múza. Poznal to (řekni mi), poznal to každý z nich. Jediné zkreslené místo mlčenlivé na pohled (vtíravá a viděná; inspirace; třpyt a mělká krásna, mělká vysněnost). Jediné místo překotně upovídané na dotek.

Lexikon. „Jsi Lexikon,“ zeptá se, snese se v kolenou, přitiskne je k popraskaným rtům ulice, k vyhlazeným koutkům těch tvých (jsou obalená papírem, konkávní krátery).

„Jsi Lexikon,“ zopakuješ, pomalu a překotně, prostřednictvím. (Pocuchaný Lexikon. Lexikon s potrhanými listy; křídla v kostech, kopie katastrof a koketnosti, počmáraný Lexikon. „Lexikon. Řekni mi, prosklená přání.“

---

Spisovatelé rozeznávali Lexikony; své, cizí a vykradené, Lexikony studu a upovídané Lexikony. Potřebovali ty své. Milovali cizí. Pohřbívali vykradené.

„Najdi svůj Lexikon a začni psát. Dotkni se ho; zaslechneš vše, co jsi chtěl říct. Přenes jeho vidiny, dej jim tělo a tvar, dej jim tón a přízvuk, dej jim jazyk a vědomí. Dýchej, dýchej vibrace slov. A začni psát. Nepřestávej, dokud nepřestane snít. Začni krást. Začni vracet. Začni psát.“

---

Jsi nepřesný, zvrácený Lexikon. Jsi Lexikon bez gramatických konexí, Lexikon v bezvědomí.

A on – (drží se míst v tvé dlani a píše. Chce tvá rozlomená zákoutí interpunkcí, měkkou nerozeznatelnost kontextu, nevědomé kontinuity času.)

Někdy jen předčítá; polámané větné konstrukce; nechává je spletené v sucích, rozplétá ve spisovných syndromech.

Usíná k tvým předurčeným baladám, půlnoční vonná tajemství; snění v kurzívě.

---

Vyrůstají spolu; hrstka dětských let a souhvězdí dospívajících zim, stín v stínu, kotník mezi kotníky; srůsty (dětství, dravčích dnů, dospělosti).

Vrůstají do užasle obdivovaných realit, reformy nedosaženého; přijetí a nepochopená závist.

Vysněná souznění, utopie symbiózy.

Nedopsaný, rozpitý Lexikon; múza doteku. Nevítaná múza. Múza v zákazu.

---

„Říká se nám tabu,“ polkneš, tiše. (Upovídané, hlučné Lexikony mají limity v slovech. Máš pro něj odlišné (jiná) důležité, prstence slov. Máš, nepotřebné.) Svírá konce tvých zpocených prstů, opírá rozcuchanou korunu hlavy o nostalgické tapety jejich pokoje; klouby prstů předepisuje piruety a předklony; polibky.

V polibku je nejvíce slov. Nejvíce příběhů. Rozprávek.

„Inspirace. Múzy. Polibky patří múzám.“

„Tví rodiče; tabu. Podívají se a, říkají tabu,“ pokračuješ. Stiskne tě pevněji, zadržíš dech.

„Mí rodiče jsou jako všechny tapety v tomto domě. Staromódní, nepochopená, netolerantní, unavená pozlátka, stříbřité šperky.“ Odpoví (často odpovídá. Má předpovědi otázek v plicích a odpovídá.) „My jsme zdmi. Zdmi tohoto domu. Pravé a prastaré, upřímné a své, nekonvenční a ukryté, milované navzájem. Nedokonalé. Krásné. Naše.“

„Tvoje.“

„Naše.“

„Recituj, Polibky patří múzám. Lexikon je nástrojem, nástrojem doteku a potřeby, nástrojem jakým jsou uřezaná křídla per nebo zetlelá záda stromů. Polibky patří inspiraci, inspirace lásce a milencům, manželkám a dětem, patří múzám. Lexikon se může stát přítelem, oporou, či přítěží. Nestává se múzou. Nepatří mu polibky. Jsem, tabu. Rozpitý Lexikon. Nástroj, pokroucený. Nepotřebný. Nástroj.“

Skloníš hlavu, necháš ji podepřenou v údolí jeho ramen, mluvíš pod útes jeho brady, výdechy a nádechy, třepot hlasivek.

Políbí tě do vlasů (potemněléžhnoucímodravéuhlíkytěla a výkopy, boj, bitva piruet,
přežití,
„nejsemnepatřímmámešatymáme naději, máme-“).

„Souhvězdí, jsi souhvězdí. Okay? Jsi všechna souhvězdí nebe a spouštíš hvězdy, jednu po druhé. Spouštíš mi je do klína a já polykám každou z nich, dokud nestačí vyhasnout. A pokaždé než vyhasne, rozžehne vše okolo. Ukáže mi trosky a zříceniny a paláce a monumenty světa, světa takového jaký je. Jsi moje realita. Moje dimenze.“

(Políbí tě skrze dlaně, dva letmé vdechy (zkratkovýzázračnývzrůst).)

„Ty, jsi strach. Ne, obdiv. A mlčení. Jsi …polibek.“

(Sepíše sérii epilogů, ten den. Sepíše sérii kapitol, tu noc. Sesbírá všechny jejich věci, to odpoledne.)

„Miluj…já, miluji tě.“

Poslední z rán stráví v zákrytech balkónových vrutů, schoulená ptáčata.

Svět, svět se bortí. Spisovatelé…bývávali. Spisovatelé jsou. Tradicí šílenství.

(Nadání v genech. Předpoklady a implikace mutace, dokonalé stimulace.)

((Propasti ega. Počátek degenerace. Geny, jejich geny.))

Spisovatelé se skryjí; ukryjí se v podzemí a nadzemí, v přízemí (v přízemnosti komunikace, komunity, ukryjí se a vrátí se.) Vrátí se.

Lexikony zůstávají. (Prázdná místa. Jsou prázdnými místy. Plnými místy.)

Mořské odrazy nekonečna, neskutečná, nedosažitelná. Příčetnost.

(Jejich geny mluví. Mluví a proudí a nekončí, nekončí.)

((Končí v doteku.))

Lexikony zetlejí, možná. Zamlčí se. Nástroje, nedotknuté. Nedotknutelné.

Lexikony čekají.

---

Princové a psanci; temné a světlé bytosti, vojíni a dezertéři. Zrádci. Věrní.

Léta v poloprázdných domech. Jara ve zpustlých zahradách. Zimy za okny. Podzimy polapené ve rtech. Podzimy v šílenství. Podzimy ve smíření.

Spisovatelův dům je nyní tvůj. Tvůj a jejich; přežívající místo sázek a stezek odvah.

(Přežíváš z jeho doteku. Z jeho obnošených šatů. Z jeho polibků.)

Z jeho knih. Jsi jeho múza. Souhvězdí a realita.

Jeho podvědomí. Jeho –

„Lexikon. Jsi Lexikon.“

Inspirace.

---

Vrátí se, po trojici let. Vrátí se, každý jinak.

Mrtví a popravení.

Mladí a probuzení.

Matoucí a pyšní.

Vrací se k mrtvým, popraveným. K přežívajícím.

Čekáš na něj, před domem. Před potemnělými rty ulice; před zmáčenými vnitřnostmi papírových krabic.

(Políbí tě.)

Chytne za ruce a políbí. Přitiskne, zatají dech. Stejná tendence tepu. Stejný sklon stehen. Identický výkřik slov.

Promluvíš, „Řekni mi, prosklená přání.“

Odpoví, „ Vezmu tě s sebou. Půjdeš?“

Usmívá se, zlatem a třpytivými odlesky.

---

Souhlasil jsi.

Svět se změnil. Provádí tě skrze přeplněná města s oprýskanými nebi, zpřeházenými číslicemi, s přepychem lidstva. Koupí ti kávu a provede skrz dětská hřiště, nechá tě objednat oběd, ukáže ti váš byt.

„Domov. Není to, domov?“

(Máš jméno, jméno sídlící hned vedle jeho; jméno a identitu.)

Ale stále jsi Lexikon.

Popíšeš rozutíkané fronty uvnitř obchodů, rozfoukané tváře chodníků a řidičů v autobusech. Svěříš se mu o nepopsatelnosti kofeinových hořkostí, divokých stromů, planých kvítek a dětí; o kouzlu identity.

Řekneš mu o neutichajícím Lexikonu.

Svěříš se mu, jako nikdy. Svěříš mu neskrývané.

„Lexikon potřebuje spisovatele. Potřebuje, potřebuju, tebe.“

Provede tě zákoutími půdorysů („když se zády a obratli, dlaněmi, opřeš o zeď, slyšíš všechna tlumená zemětřesení životů okolo.“), lapí tě v poddajné kontrole těla (všechna zemětřesení jeho znervóznělých kostí a tepů), začínáš žít.

Žít v přítomnosti.

Po věčně přešlapující, rozpatlané nesouměrnosti minut a posloupností a předkládání budoucností, přežívání v minulostech, začínáš existovat.

Jsi teď a nyní, jsi u něj, jsi s ním. Srůsty stárnutí, srůsty neznámých úchytů, srůsty zapovězených představ.

---

„Každý teď má svůj Lexikon. Spisovatelé přestali být. Ale stále jsou. Konečně jsme princové, hvězdo. Oba. Byli jsme psanci a vojíni, dezertéři a zrádci, věrní. Bývávali a byli a jsme.“

Stojí v dešti, v roztékající se sněhové bouří; smáčený a stejný jako tehdy; stejný když tě našel, opustil, našel.

Prochladlý a živý; cizí a vzácný; pohanský a vznešený.

(„Zamilovaný, to slovo. Je to, odpovídající slovo? Zamilovaný je, je blízko múze. Láska je, blíž Lexikonu. Ale, láska není…milovat. Láska je, proměnná. Rovnice. Je, dětská a dětinská a mateřská a přátelská; nezamilovaná, potřebná. Potřeba. Nástroj.“

„Láska je personifikace. Lexikon je personifikace. Jste ekvivalence, ty a láska.“)

„Hvězdo,“ zopakuješ, a projdeš rozevřenými křídly prosklených dveří vaší kuchyně, vběhneš do deště, do kluzkých řečišť vnějšku, vběhneš do něj, do jeho ztěžklých kontur, políbíš ho.

(Poprvé? Možná poprvé. Možná doopravdy poprvé, poprvé ty. Lexikon. Ty.)

---

„Jsi lidská bytost, víš to? Musíš to vědět. Můžeš chtít a přát si, dokázat a udělat. Můžeš brát, můžeš dávat. Můžeš. Můžeš.“

---

„Recituj, jsi souhvězdí. Jsi moje realita. Moje dimenze.“
Tipů: 6
» 14.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 938(15)
» posláno: 0


» 14.02.2012 - 09:29
Myslím, že v anotaci ohledně interpunkce jsi vystihla i samu sebe - podivná schválně :-) A musím říct, že ti to tak moc sluší. Dík tedy i dodatečně! A snění v kurzívě, to je... ono! :-)
» 14.02.2012 - 09:33
Je to jako poezie v próze ...
» 27.02.2012 - 17:21
Četl jsem. Přemýšlel. Nepochopil. Zajisté má chyba. Dám tip

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Seismofobie

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.