Víla z Bretaně - 12. část

Anglie, 1475

„Můj Bože,“ spráskla ruce dopálená jeptiška. „A to jste s ní jel v tomhle počasí takovou dálku?“
Ilein Daheyrová, představená abellowského kláštera, nevěřícně kroutila hlavou, sršíc přitom polohlasné kletby na adresu onoho bezohledného hříšníka.
„Genevieve, Fiono – kde jste?“ houkla netrpělivě do hlubin tajemného labyrintu. Postarší baculka a mladičká novicka s teplou přikrývkou v podpaží se vzápětí jako na povel vřítily do ponuré hovorny.
„Vykoupat, převléknout, uložit,“ poroučela abatyše rázně. „A vy pojďte se mnou,“ sykla směrem k rytíři, bezmocně postávajícímu opodál. Jindy by bylo naprosto nemyslitelné, aby se jakýkoli muž zdržoval v těchto prostorách, ale nyní se bez nejmenší pochybnosti jednalo o stav nouze. Ledový vichr a sílící liják navíc tvořily přímo smrtelnou kombinaci, tak jakýpak přestupek?
Duncan se pohotově uchýlil ke krbu v pracovně pohoršené řeholnice ve snaze vyhnat ze záhybů pláště zbytky lezavého chladu.
„Osušte se,“ hlesla tiše a hodila po nešťastníkovi kusem lněného plátna. Poté usedla za psací stůl a započala s výslechem.
„Co tady vůbec děláte?“
Nebyla hloupá; velice dobře věděla, že jejich klášter stojí mimo hlavní cestu. Musel jít najisto!
Duncan se neznatelně pousmál. Cole říkal, že ho drahá sestřička odhadne ještě dřív než stačí otevřít pusu. A měl opět pravdu.
„Posílá mě váš bratr,“ začal proto zlehka.
Matka Ilein však vyskočila jako čertík z krabičky.
„To jsem si mohla myslet,“ prskla nahněvaně. „Tak co po mně chce tentokrát? Abych mu pomohla ukrýt dalšího levobočka některého z jeho četných přátel? Jisté je, že on sám by se na něco takového nezmohl…“
„Nepodceňujte Colea,“ varoval ji černý rytíř potutelně.
„Chcete mi snad říct, že neznám vlastního bratra? Právě kvůli němu jsem raději přijala jméno své matky, aby mě nemohl nikdo předem odsuzovat. Řekněte sám, pane,“ pokřižovala se spěšně „je snad v našem království větší prostopášník než Cole MacManus?“
Duncan byl obeznámen s výsledky milostných eskapád jednoho ze svých nejlepších přátel. Jedna noc a adié…
„Máte pravdu,“ připustil. „Ale tentokrát je v tom Cole nevinně.“
„Nepovídejte,“ ohrnula Ilein ret.
„Je to tak“, hájil svého přítele pochybný žoldnéř. „Tentokrát to není on, kdo má problémy.“
„A smím se vás zeptat, komu teď vlastně vytrhnu trn z paty?“
Nepříjemné ticho.
„Lairdovi MacPhersonovi.“
„Ó, jaké vznešené jméno,“ protáhla teatrálně popuzená jeptiška. „Koukám, že pán neměl čas a posílá vás, že? Řekněte, proč si takoví,“ odfrknutí „pořizují děti a potom je odkládají u našich dveří? Chudák matka.“
„Její matka je mrtvá,“ zarazil Ileininy lamentace Duncan. „Celá rodina je mrtvá.“
Kolovrátek zastavil.
„Netuším, co přesně se stalo, ale co vím je, že u vás bude v bezpečí!“
Pochopení.
Rezignace.
„Smí tady zůstat.“
Vděčně kývl, chystal se k odchodu.
„A jak se vlastně jmenuje?“
Zdálo se, že muž poněkud váhá.
„Brenna… Brenna Spaldingová.“