Víla z Bretaně - 11. část

Pro milovníky slovních přestřelek.
» autorka: odettka
Anglie, 1487

„Nathanieli, ty ďáblův synu, jaká nešťastná náhoda mi tě, krucinál, přivedla do cesty?“
Duncanův hlas se i za normálních okolností rozléhal široko daleko; a co teprve tady, v uzavřené místnosti hospůdky Na půli cesty?! Hrnce na plotně divoce poskočily.
Hostinský si mnul ruce. Vypadalo to, že dnes večer zase jednou udělá pořádnou tržbu.
Dotázaný mezitím opustil lákavě vyhlížející kus prasečí kýty a hrnul se k nově příchozímu s otevřenou náručí.
„Zatraceně, mohl bych se tě zeptat na to samé,“ vyrazil ze sebe upřímně. Bujaré vítání snad nemělo konce.
Duncan se chraplavě rozesmál.
„Ale tebe bych tu vážně nečekal,“ vykuckal ze sebe, když se posadili zpátky k rytířově stolu. Pečínka krásně voněla.
„Dva poháry vína,“ poručil mladík jménem Nathaniel dotěrnému krčmáři. „A ať je stejně tak červené, jako tvoje tvářičky,“ dodal tišeji k právě procházející šenkýřce.
„Jak poroučíte, milosti,“ špitla dívčina a sklopila své dlouhé řasy.
Úsměšek společníka nešlo přeslechnout.
„Ty lišáku! Zřejmě máš na dnešní noc o společnost postaráno, co?“
„Pst,“ klidnil přítele nervózní Casanova. „Ať mi tu slepičku nevyplašíš…“
Raději smočil ret v právě přineseném karmínu.
„Povídej brachu – jak dlouho jsme se to neviděli? Dva, tři…“
„… dny,“ doplnil Duncan přezíravě.
„To už je vážně tak dlouho?“ zatvářil se mladík naoko nechápavě.
Táhlé zabručení.
„Zbavit se tě je horší, než zbavit se štěnice.“
„Díky za poklonu,“ urazil se plavovlasý Nat.
„Jak se má vůbec Hannah?“, změnil laird raději téma.
„Znáš ji – zamkla se v ložnici a nechce vycházet. Cole jí řekl, že vypadá jako kulička, přesněji, jeho roztomilá malá kulička, ona se urazila…“
„Ani se nedivím,“ kývl Duncan chápavě a dopřál si další lok.
Hannah, Nathanova mladší sestřička, byla právě v sedmém měsíci těhotenství. A Cole ji ještě popichoval… Cole MacManus, bratr klarisky Ilein.
„Jak jsi vlastně dopadl?“ prohodil blonďák spiklenecky při dolévání číší.
„Nekřič – za chvilku je tady!“
Nat zalapal po dechu.
„Počkej, ona to ještě neví? No to bude švanda.“
Málem se rozřehtal na celé kolo; dloubl do něho loktem. A právě tehdy se do místnosti vpotácela ztrhaná a poněkud zablácená Brenna.
„Tak to je ta tvoje…,“ houkl větroplach zklamaně. Duncan se nezlobil – pořád lepší, než kdyby ji mladíček pochválil. Ještě by se mu zalíbila a on by mu musel, nedej bože, alespoň propíchnout nohu, aby mu napravil jeho horkou hlavu. Nebylo by to ostatně poprvé…
„Vždyť je to malá holka,“ dobíral si ho Nathan.
Rusovláska se zatím sesunula se na židli naproti Duncanovi a bez vyzvání vyprázdnila posměváčkův pohár burgundského až do dna.
„Hej – to je moje,“ ohradil se zcela šokovaný Nat. Co to je, sakra?
Brenna se ušklíbla.
„Bylo.“
Sice se stále mračil, ale dívka poznala podle zářivých jiskřiček v jeho očích, že to nemyslel zas až tak vážně.
„Další džbánek,“ poručila odhodlaně a bouchla drobnou pěstí do dřevěného stolu. Zajímavý kontrast…
„Neříkal jsem ti, aby ses vrátila zpátky?“ zahřměl do té doby nemluvný Duncan poněkud hrozivě. Kráska se však nenechala zmást a vykouzlila na své tváři takový úsměv, který by odzbrojil úplně každého.
„A já jsem ti řekla, že jdu s tebou.“
Nathan nechápavě nadzvedl jedno obočí. Mladá dáma, právě propuštěná z kláštera, a tyká hradnímu pánovi? To ještě nezažil… Ale Duncan přece říkal, že je jiná – a v tom měl tedy absolutně pravdu!
Ve skutečnosti však Brennu přestalo bavit být jen ‚Hej ty‘ a ‚Hej ty tam‘ a rozhodla se, že je na čase, aby i černý rytíř pochopil, co je vlastně zač.
„To jste šla celou cestu pěšky?“ divil se plavovlasý. Ta malá osůbka ho začínala zajímat čím dál tím víc.
„Dovolte pane?“ prskla víla mezi dalším lokem. „Samozřejmě jsem se vezla.“
„Samozřejmě,“ přikývl Nat a měl co dělat, aby udržel vážný výraz.
„Cože?“ zařval Duncan nepříčetně.
„Co se divíš – ty bys snad nechal jít slečnu pěšky, či co?“
Laird Nathanovy vtípky nevnímal. Otočil se na Brennu.
„Jak – vezla?“ nechápal.
„Jak jsem řekla,“ škytla a započala oďobávat vychladlou pečínku.
„Jak – vezla?“ opakoval Duncan zarytě.
„Mám hlad.“
Ta holka si s ním vyloženě hraje!
Sebral jí podnos s pokrmem a zaskřípal zuby.
„Jak – vezla?“
Dívčina podrážděně odsekla.
„To je moje!“
Horal vytočeně zaburácel, až se i vedle sedící Nat přikrčil.
„Kruci, nech to jídlo a řekni mi, kdo tě přivezl!“
Brenna nakrčila nosík.
„Neklej“, šlehla pronikavě, možná až přespříliš.
„Přivezl mě starý mastičkář, pan Waterby.“
Na slovo starý dala zvláštní důraz.
Duncan na ni nechápavě civěl.
„Potkala jsem ho na cestě do Doncasteru… Mimochodem, je mu nejméně osmdesát,“ dodala štiplavě po chvilce zmateného ticha.
Tentokrát už Nathan nevydržel a vyprskl smíchy. Ta kočička se zelenýma očima moc dobře věděla, kde je Duncanova Achillova pata.
„Co je mi do věku nějakého potulného kejklíře,“ zklidnil se Duncan. „Co kdybys potkala někoho jiného?“
„Třeba?“ vystrčila Brenna bradu.
„Co já vím – nějakého potulného rytíře.“
„A co jsi potom ty?“ zamrkala provokativně.
„To je něco jiného.“
„Bojíš se, že by mi mohl někdo ublížit?“
Ani nevěděla jak blízko je pravdě.
Nat se vyloženě válel pod stolem. Musí to nějak ukončit, jinak tady budou až do soudného dne.
„Nechte toho,“ zarazil proto oba zuřivce a když se konečně sám sebral, nalil do pohárů nové víno.
„Moudřejší ustoupí,“ souhlasila kupodivu Brenna a chopila se své číše. Duncan jen otráveně frkl.
„Tak tedy – na to, že jsme se tu sešli“, zahalekal blonďák zvesela.
„A na všechno to, co nás společně čeká…“
Tipů: 6
» 28.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 546(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 28.01.2012 - 16:04
Není nad dobré kamarády ;-D
» 29.01.2012 - 19:00
1
Tak TO je boží!!!!!!!!! :) DAlší díl!! Další díl!!!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.