Dopis z Angoulême - 4. část

Rozhodně sklapla krajkový vějíř, podkasala nejméně patero pestrobarevných sukní a sebejistým krokem vyrazila k malému altánku, osaměle se tyčícímu na vrcholku zelenkavého kopce. V duchu teď děkovala nebesům, že ji osvítila při výběru dnešní vycházkové garderoby, k jejímuž základu patřila také výměna saténových střevíčků za bytelné šněrovací botky. Takové štěstí bohužel neměla hraběnka z Limoux, která za ráznou Annabelle poskakovala přes hnědé hrudky mazlavé hlíny a něco si přitom rozrušeně blekotala. Bella nebyla jízlivá, ale hřálo ji pomyšlení, že se madame de Bouvilles alespoň na malou chvilku věnuje i něčemu jinému než jen sáhodlouhému klevetění neověřených drbů.
„Drahoušku, nevrátíme se raději?“ zajímala se udýchaná madame.
Její společnice nepatrně trhla rameny, ale v chůzi neustávala. Již ráno dost dobře nepochopila, proč si neodbytná Marie bere na pochod krom vějíře také slunečník, kosmetickou taštičku a světe div se – i plný košík fialkových bonbonů. Přece nejsou na žádné královské promenádě!
„Annabelle, já už nemohu,“ vzdychla hraběnka a protestně se zhroutila mezi své vyšívané spodničky.
Tmavovláska zastavila a soucitně se pousmála.
„Tohle už není nic pro mě, milé dítě,“ popotahovala zoufalá madame. „Pojďme prosím domů.“
Bella věřila, že kdyby hraběnka mohla, dupla by ostentativně nožkou, jen aby podtrhla význam svých ukňouraných slov. V tomto případě však hrozilo krom jiného nebezpečí ztráty dvaceticentimetrového podpatku a následná cesta k branám zámku pouze v hedvábných punčoškách. Pro cyniky jistě lákavá představa.
Stříbřitý pohled zalétl k nedalekému sídlu rodu Limoux. Jistě, madame zřejmě předpokládala, že popíjení ovocných likérů, hraní na spinet a četba zastaralých La Fontainových bajek je zaměstná nejméně na několik dnů, ale Annabelle se začala již po pár hodinách neskutečně nudit. Popadla tedy kožené desky s nedokončenými črtami, sadu olámaných uhlů a vydala se přes couronnské zahrady dále do parku, směrem k bílé stavbě trůnící kdesi na obzoru. Altán sliboval útočiště dívce, která toužila po kousku klidu a samoty. Jenže…
… Hraběnka si prostě nenechala vymluvit, že není na tak netradiční výlet vhodně oblečená. Opustila rozkvetlé záhonky růží, na které do této chvíle dohlížela společně s vrchním zahradníkem, a pouze v domácí róbě se vydala s natěšenou Annabelle zdolávat krkolomné stráně panství. Po pár desítkách metrů se ozvalo tiché pofňukávání, ale teprve po necelé třetině ušlé cesty se rozhodla madame pochod zcela jasně bojkotovat.
„Bello…“
Hraběnka se stále povalovala po zemi, aniž by vyvinula alespoň nepatrnou snahu vstát.
„Nejlepší bude Marie, když se vrátíte na Couronne,“ zazněl melodický hlásek děvčete. „Odpočinete si, načerpáte nové síly, a u večeře se tomu všemu jen hloupě zasmějeme.“
Paní de Bouvilles zděšeně zamrkala.
„Vy snad chcete říct…“
„Ano Marie,“ přikývla tmavovláska. „Ráda bych si prohlédla stavbu zblízka. Pokud vám to tedy nevadí,“ dodala měkce.
„Ale…“
„Nemusíte se o mě strachovat,“ pospíšila si Annabelle, tentokrát i s o něco sebevědomějším nádechem. „Jen si načrtnu hrubý základ a před setměním budu dávno zpátky,“ ujišťovala vyplašenou přítelkyni. Rozpustile se zakřenila.
„Navíc – co by se mi tady tak mohlo stát? Vždyť jsme na La Couronne.“
Marie si povzdechla.
„Dobrá, ale přesto buďte opatrná, drahoušku,“ špitla rezignovaně.
Zlehka madame zamávala.
Cesta nyní ubíhala mnohem rychleji, i když ve skutečnosti nebylo kam spěchat. Co chvíli se Bella otočila, aby se pokochala krásou zdejší krajiny, pro ni tolik neznámou, střídající své zářivé barvy od jasně zlatavé přes smaragdovou zeleň až po jakési odstíny temně rudé.
Přidala do kroku. Nemohla se dočkat tajuplného výhledu, který se jí jistojistě naskytne při dosažení kamenných kvádrů na vrcholu!
Bodavá bolest v boku pomalu ustupovala a dech se postupně zklidňoval, když přeletěla vzrušeným pohledem ono rozkošné údolíčko, které se před ní rozprostřelo v celé své nádheře. Rychle vylovila svůj skicák a snažila se zachytit alespoň něco málo z té nadpozemské krásy, která ji nyní zcela pohlcovala. Ruka létala po papíře a pouze šustění převracených stránek rušilo vzácný klid. Když Annabelle konečně slétla z oblaků okouzlení zpátky na zem, fascinovaně se zahleděla na bílý altánek před sebou. Její záchvat uměleckého cítění, který předtím plně soustředila na zaznamenání couronnského okolí, nebyl nic proti tomu, co ji postihlo v příštím okamžiku. S jistou dávkou zuřivosti čárala po čtvrtkách nákresy sněhobílé budovy, kopírující starodávná loubí antických chrámů, přičemž si mumlala něco o nedostatku čistých listů.
Při dalším tahu vypadl z desek nažloutlý papír, který hodlala dívka nejprve zařadit zpátky mezi své ostatní výkresy; pak si to kupodivu rozmyslela. Poznala onen rozepsaný dopis pro Charlese, který před svým odjezdem z Lavelanetu tak nešťastně založila a zapomněla odeslat.
Roztančená písmenka nestačila rozluštit, její pozornost se totiž náhle stočila k cizímu páru jezdeckých bot, které se jakýmsi záhadným způsobem zjevily jen pár metrů od ní. Stříbřité oči se střetly s temným pohledem dravce. Tmavé vlasy šlehající jeho opálený obličej propůjčovaly neznámému značnou dávku divokosti. Polkla poděšený vzlyk.
Třesoucí se dlaně neudržely déle tíhu kožených desek a listy se během mžiku rozsypaly do podupané trávy. Napomohl tomu i záchvěv Belliných rukou, které se teď marně snažily zachytit hrstku papírů, roztančenou podvečerním větrem.
Zdvihla nepatrně hlavu, ale po muži jako by se mezitím slehla zem. Nebo se jí to všechno jenom zdálo?
Posbírala zbytek roztroušených kreseb a raději se kvapně vydala k zámečku. Několikrát nebezpečně klopýtla.
Slunce zapadlo za obzor.

„Víte, jak jsem se o vás bála? Tohle mi už víckrát nedělejte, drahá,“ pištěla korpulentní hraběnka napůl v mdlobách. Bella netušila, zda se na ni nehněvá jen proto, že se kvůli jejímu příchodu podává večeře o půl hodinky později. Ten skandál!
„Mám pro vás novinku,“ mrkla spiklenecky madame a předchozí lamentace byly rázem zapomenuty.
Annabelle nic neříkala. Tělo měla z dnešního úprku tak rozlámané, že se sotva držela na židli, natož aby udržovala konverzaci.
„Zajímá vás to vůbec?“
„Ale jistě,“ broukla dívka nepřítomně.
„Tak tedy,“ madame si dávala na čas. „Monsieur de Charente nás zve na zítřejší ples, konaný za účelem oslav letního slunovratu. Co vy na to, miláčku? No není to úžasné?“
Hraběnka se přímo rozplývala.
Charles?
Bella se zakuckala.
Uvidí Charlese!

Sledoval ji z povzdálí v jejím horečnatém zápalu a když jí vypadl jakýsi list z objemných desek a narušil tak její dosavadní plynulé pohyby, rozhodl se dál nemeškat a vystoupil z prokleté anonymity.
Děs v jejích očích mu však zarazil v hrdle veškeré sladké veršíky, které odumřely na jeho bělostných rtech ještě dříve, než stačily překlenout bariéru jejich mlčenlivosti. Nemohl to udělat.
Olivier si opřel orosené čelo o chladné mříže couronnské brány.
Ach krásko…