Pod imladrijskou hvězdou

Markéta strávila celý zbytek dne v knihovně. Seděla za mahagonovým stolem a pročítala jeden svitek za druhým. Elfské zvyky se ve své podstatě příliš nelišily od těch lidských. Žena byla podřízena svému manželovi, který měl právo rozhodovat o všem, co se jí týkalo. Její osud tedy záležel jen na jeho dobré vůli. Pevně semknula rty. Tohle musel určitě psát muž! pomyslela si hořce. Od manželky se očekává, že bude svého chotě poslouchat, neb ten nejlépe ví, čehož pro ni dobrého jest! Hlavou jí bleskla vzpomínka na Elrohira a zamrazilo ji. Napadlo ji, že ten by pro ni jako nejlepší viděl podzemní kobku nebo celu někde ve věži! Ještě že imladrijský palác žádné nemá! pomyslela si s nemalou úlevou. Ozvalo se zaklepání a vešla Ariana, která nesla tác s jídlem. „Myslela jsem, že už budete mít hlad, paní! Od rána jste skorem neměla v ústech!“ pronesla káravě. Jako bych za to mohla! ohradila se Markéta v duchu. „Děkuji ti, dej to támhle!“ ukázala na menší stolek u okna. „Mám vám vyřídit, že se dnes večer zúčastníte rodinné večeře, paní!“ sdělovala jí Ariana, zatímco prostírala k jídlu. „A proč to?“ zeptala se Markéta trochu znepokojeně. Obávala se, že s tím má něco společného Elrohir. Aby mohl získat záminku znovu ji potrestat … Elfka si toho zřejmě všimla, protože se na ni konejšivě pousmála. „Stala jste se snachou lorda Elronda, paní, a pro něj a jeho nejbližší se podávají společné večeře v malé jídelně!“ Zmínka o rodině Markétě něco připomenula. „A co můj manžel? Už se vrátil?“ Ariana se na svoji paní zadívala. „Pokud vím, tak ještě ne, paní! A lord Elladan odjel krátce po něm! Většinou se vracejí až druhý den!“ Markéta nevěděla, zda má mít radost nebo ne. Na jednu stranu vítala, že je pryč, ale na tu druhou by to už měla ráda za sebou.
Ariana se soucitně dívala na svoji paní. „Vím, že mi do toho nic není, paní, ale směla bych vám něco říct? Tedy spíše poradit?“ otázala se nesměle. Lady Markéta k jejímu údivu přikývla. „Neměla byste lorda Elrohira tak provokovat! Je pochopitelné, že nejste ze svatby s ním nijak nadšená, ale to on ostatně taky ne! Nikdy o svazku neuvažoval! Ale přesto se snaží …“ všimla si, jak paní potemněly oči zlostí, a ztichla. „Snaží?! Neudělal vůbec nic! Chová se ke mně jako ke kusu dobytka, který si koupil! Kdybych byla kůň, tak by se o mně zajímal víc! Ani se neobtěžoval zeptat se na můj názor! Chová se, jako bych ani žádný neměla! Já nejsem žádný kus majetku a tohle si prostě líbit nenechám!“ Ariana si v duchu povzdechla. Její paní byla velmi temperamentní a to v kombinaci s prchlivostí lorda Elrohira mohlo být velmi nebezpečné. „Paní, já vám rozumím, ale už se nedá nic dělat! Jednou jste manželé a tenhle fakt změní jen smrt jednoho z vás!“ Markéta se kousla do rtu. „Máš pravdu! Tohle se opravdu změnit nedá!“ připustila smutně. „A nebylo by proto lepší aspoň zkusit být na něj milá, paní?“ navrhla Ariana tiše. „Lord Elrohir je pohledný a hodně děvčat by dalo cokoliv za trochu jeho pozornosti! Nemluvě o tom, že se o vás jako o svou choť velmi dobře postará! Rozhodně nebudete strádat nedostatkem! Zabezpečí vás i vaše děti! O to se bát nemusíte!“
Markéta užasle zírala na svoji komornou. „O tomhle jsem nikdy neuvažovala!“ vyjekla polohlasně. „Ale, paní!“ Ariana se chlácholivě usmála. „Děti k manželství patří! Nemusí to být hned zítra, ale jednoho dne zcela jistě přijdou! A vy budete nesmírně šťastná! Uvidíte! Jen dejte lordu Elrohirovi šanci! A sobě také!“ Markéta se zamračila. „Ty jsi na jeho straně? Copak nejsi taky žena?“ Elfka se zvonivě rozesmála. „Ale jistě, paní! A proto moc dobře vím, že muž sice vládne, ale žena má zbraně a prostředky, o kterých on nemá ani ponětí! Úsměv tuhle, letmý dotek támhle, sem tam malá lichotka … Říká se, že na cukr chytíte víc much než na ocet!“ Markétě chvíli trvalo, než to vstřebala. „Mám tedy hrát poslušnou manželku a roztahovat pro něj nohy, kdykoliv on bude chtít? A dostávat za to zlaté cetky?!“ Myslela, že se snad přeslechla. „To jistě ne, paní! Jen se s vaším manželem snažte vycházet! Aspoň to zkuste! Uvidíte, že to nebude tak složité, jak se obáváte! A budete mít klid!“ Markéta jí chtěla odseknout, ať se neplete do věcích, po kterých jí nic není, ale pak se zamyslela. Možná na tom něco bylo. Vždyť s ním přece nemusela rovnou skočit do postele, ne? „Já nevím …“ přiznala váhavě. „Co když to nedokážu?“ Ariana se usmála. „Pak aspoň budete moci tvrdit, že vy jste se snažila, ale váš manžel je nesnesitelný hrubián a zabedněnec, ne?“ Markéta jen polkla. „Ty jsi vdaná?“ zmohla se konečně na krátký dotaz. „Ano! A docela nám to klape! No, možná je to i tím, že Lindir občas bývá dlouho pryč!“ mrkla spiklenecky na svoji paní. „Měla byste se dát do jídla, nebo vám to vystydne!“


Kapitola 14

Markéta se po večeři omluvila, že ji poněkud bolí hlava, a bylo jí dovoleno se vzdálit. Zamířila do zahrad, které ji zcela uchvátily svoji krásou. Zamilovala si je od prvního okamžiku, co do nich vstoupila. Pomalu se procházela po bílým štěrkem vysypaných cestičkách a naprosto ztratila pojem o čase. Byla nádherná letní noc, na obloze svítily hvězdy a měsíc svojí velikostí připomínal rybí oko … Teprve, když se hodně ochladilo, tak si uvědomila, jak moc je pozdě, a vydala se na cestu zpátky … jenže, ouha! Už po chvíli jí bylo jasné, že nemá ani tušení, kudy má jít! Ve svém okouzlení totiž nekoukala napravo nalevo! Polohlasně zanadávala. Byla jí zima a začínala se bát. Vždyť kdo ví, co ve tmě kolem mohlo číhat za dravce? Jak jí řekli, tak zahrady nebyly opocené a volně přecházely v okolní lesy … „Ztratila jste se, paní?“ Polekaně vyjekla, když se kousek vedle ní ozval tichý hlas. Prudce se otočila a uskočila zpět. Bohužel, zakopla o nějaký kořen a poroučela se k zemi. „Nechtěl jsem vás polekat!“ Přistoupila k ní vysoká postava a v měsíčních paprscích se zaleskly zlaté vlasy. „Lorde Glorfindele!“ vydechla s úlevou, když poznala imladrijského kapitána, kterou ale brzy vystřídal spravedlivý hněv. „Sledujete mě snad?!“ otázala se ho ostřeji, než původně zamýšlela a mnohem ostřeji, než by bývalo bylo moudré. „Tohle místo není tak mírumilovné, jak by se mohlo zdát! Zranila jste se?“ Ani se neobtěžoval odpovědět na její otázku. Markéta potřásla hlavou. „Ne! A i kdyby, tak by to nebyla vaše starost!“ odsekla mu a vstala. Ostentativně přitom ignorovala jeho nabízenou ruku. „Odcházím!“ oznámila mu celkem zbytečně. „V tom případě račte ale jít opačným směrem, paní!“ Loupla po něm okem, ale pak se přece jen vrátila k němu. „A netropíte si ze mě žerty?“ Opravdu by přísahala, že tentokrát šla správně. Beze slova ji pevně uchopil za loket a rychle vykročil. Měla co dělat, aby mu stačila. „Zpomalte …“ vypravila ze sebe takřka bez dechu, ale on klidně pokračoval v chůzi, a jí nezbylo nic jiného, než klopýtat vedle něj. Naštěstí, se zanedlouho ukázala světla paláce a on konečně zastavil. „Odsud už snad trefíte, ne?“ pustil ji a zmizel tak nečekaně, jako se objevil. Markéta několikrát polkla, aby získala zpět svoji ztracenou duševní rovnováhu. Tento Elf tedy rozhodně milý nebyl! Teď už se však bez nesnází dostala až do svých komnat. „Míváš ve zvyku vracet se domů takhle pozdě?!“ přivítal ji nevrlý hlas. „A navíc celá zválená a umolousaná?!“
Elrohir si s nelibostí prohlížel Markétin pošramocený zevnějšek. „Kdes byla?“ vyštěkl na ni, jako by byla jedním z vojáků pod jeho velením. Měl po náladě a mohla za to ona! S Elladanem všechno probrali a on se rozhodl, že si se svojí ženou pohovoří. Když však vešel do jejích pokojů, ona tam nebyla! To bylo něco nemyslitelného! A to hned první den jejich manželství! A on ani netušil, kam se mohla podít! A nemohl se přece vyptávat sloužících, kde má svoji vlastní ženu! To by si rovnou mohl dát na záda list pergamenu s nápisem největší pitomec v Imladris!
Markéta v duchu zaklela. To poslední, co dnešní večer potřebovala, bylo opětovné setkání s manželem. „Řekli mi, že se vrátíš až zítra, tak jsem tě nečekala!“ odvětila klidně. Doufala, že tu narážku pochopí a odejde. „To vidím! Kdes tedy byla?!“ Elrohir se rázně dožadoval odpovědi. „V zahradách! Spokojen?!“ vyhrkla naštvaně. Její rozhodnutí, že se pokusí řídit radami od Ariany, vzalo jaksi za své. Jak ji mohl dovolit takhle zpovídat, když to byl on sám, kdo se sebral a odjel bez slůvka vysvětlení? „A kdes byl ty, hm? Když už jsme u toho!“
Elrohir se zamračil. „Do toho tobě nic není!“ pronesl ledově s důrazem na slově tobě. „Vážně? Tak bych si vyprosila, abys mě takto vyslýchal! Mohu si chodit kam chci a vracet se, kdy chci! Do toho zase nic není tobě!“ hodila po něm pohrdavě a poněkud zvýšeným hlasem. „Zapomínáš na své dobré způsoby, ženo!“ Začal se hrozivě zvedat z křesla.
Markétě bylo jasné, že to přehnala. A stačil jí na to jediný pohled do tváře jejího manžela. Něco jí našeptávalo, ať se ihned pokorně omluví, ale hrdost jí v tom zabránila. Mlčky přistoupila k loži, vykasala si sukni až k pasu a položila se na postel. „Posluž si a pak táhni!“ vyzvala ho chladně a snažila se připravit na nadcházející výprask. Zavřela oči a modlila se k bohům, aby jí dali dostatek síly na to, aby při jeho bití nekřičela. Ležela bez pohnutí a proklínala se za to, že se sama dobrovolně zbavila možnosti ho vidět. Původně se na něj nechtěla dívat, ale takhle to bylo mnohem horší! Napínala uši, seč mohla, aby aspoň slyšela, co dělá. Musel se ale pohybovat tiše jako kočka, protože ji náhle popadl za boky a přetočil na záda. „Dlužíš mi svatební noc, ženo!“ oznámil jí hlasem nepřipouštějícím žádný odpor.