Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir pobídl svého hřebce do trysku. Miloval, když mu vítr, svištěl kolem tváře! V tu chvíli se cítil opravdu svobodný a naprosto nezávislý! Ty tam byly veškeré jeho starosti i strasti! Mířil do kopců na obzoru. Bylo tam skryté údolí, které bylo jeho oblíbené. Strávil tam mnoho dní i nocí rozjímáním. Někdy sám, ale povětšinou s Elladanem. Našli to místo společně po matčině odjezdu do Valinoru. Nebyla jim sice nijak přehnaně blízká, mnohem vřelejší vztah měli k otci, ale přesto je to, co se jí stalo, hluboce zasáhlo. Tehdy se rozhodli pomstít všem skřetům a dlouhé roky projížděli Ardou a bez milosti ty stvůry zabíjeli na potkání. Když se díval zpátky do těch dob, tak mu přišlo, že tehdy ztratili sami sebe. Stali se z nich nemilosrdní zabijáci, kteří si nedokážou dopřát ani chvilku oddechu. Byl to Elladan, který po jedné takové krvavé řeži, odložil meč a prohlásil, že končí. Že už se nechce mstít. Asi s tím mělo co dělat to, že mezi mrtvými byl i jejich přítel Randin. To se nemělo stát! Byl to dobrý Elf a oni ho zatáhli do svého vražedného šílenství! Elrohir se ještě pár měsíců pokoušel pokračovat v jejich poslání, jak to sám pro sebe nazýval, ale bez bratra, který mu kryl záda, to už nebylo ono. Tak se vrátil zpět domů a snažil se navázat tam, kde se jeho život tak násilně změnil. Více či méně se mu to podařilo. Aspoň v to doufal. Stále byl tím nesmiřitelným skřetobijcem a válečníkem, ale o to víc nyní dokázal ocenit ono prosté být doma. Proto se ho také dotklo otcovo rozhodnutí, že se musí oženit! Pche, kdyby stál o sňatek, tak by se usadil už dávno, ne? Nicméně, otcův postoj chápal. Nebylo prostě zbytí, jenže … kdyby aspoň jeho ženou byla nějaká spořádaná dívka! Ne, tahle … Nedokázal najít vhodné slovo, kterým by ji pojmenoval. Divoška? Nevychovaná, vzpurná, drzá, vyzývavá … ne, nic z toho ji nevystihovalo. Nepochyboval o tom, že se jí dostalo náležitého vychování! Ale k němu osobně se chovala, jako by byl kus hadru. Přezíravě, jako by si nezasloužil ani tu nejzákladnější úctu. A to byl, prosím, jejím manželem! Ještě teď, když si vzpomněl, jak dopadla jejich svatební noc, viděl rudě! Když s ním nechtěla spát, tak mu to prostě měla říct! Ne ho uspat jako zvíře! Nevěděl, co ho štve víc. Zda to, že ho odmítla, a při tom by měla děkovat osudu, že jí přihrál takového chlapa, jako byl on, nebo to, že se on nechal tak snadno napálit! Nejhorší bylo, že neměl ani tušení, kdy mu do vína stihla hodit ty zatracené byliny! A to byl bojovník! Kde byl jeho postřeh, ha? Kdyby chtěla, tak se ho jednoduše tu noc mohla zbavit napořád! A co jí zabrání v tom, aby to nezkusila znova? Sebral jí sice ty proklaté směsi a spálil je v krbu, ale mohla si přece snadno opatřit nové … Ponořen v tyto neveselé úvahy dojel až na malou mýtinu, kterou protékala řeka a tvořila tam malebnou zátočinu. Seskočil z koně, sundal mu sedlo i uzdu a nechal ho volně se popásat. Sám si sedl na břeh a pozoroval vodní hladinu …
Elladan se pousmál, když zahlédl svého bratra. Jeho tušení bylo tedy správné! Seskočil do měkké trávy, zbavil svého koně otěží a mlčky se připojil k Elrohirovi. Několik minut seděli beze slova, ale nakonec to byl on, kdo to ticho porušil. „Neměl bys být doma a pomáhat Markétě se usadit?“ zeptal se ho jemně. „Ona to zvládne! Navíc, už je tu skoro týden, ne?“ dostalo se mu lakonické odpovědi. „Aha. Tak to ano. Je mnohem lepší se prostě sebrat a nechat ji, ať si poradí, jak umí! A pak ji jen ztrestat, když nesplní tvé očekávání!“ Elladan se rozhodl nechodit kolem horké kaše. Nelíbil se mu ani přístup Markéty, která dávala jasně najevo, jak moc nesnáší svého manžela. Ani ten Elrohirův, kterým jeho bratr všem ukazoval, jak moc ho jeho vlastní žena štve.
Elrohir se vztekle ohlédl po Elladanovi. „Myslíš si snad, že mě to těšilo?!“ odsekl mu. „Neříkej mi, že ti to bylo vyloženě proti mysli! Lezla ti na nervy ode dne, co přijela!“ obvinil ho Elladan. „To ano! Ale to tobě taky!“ bránil se Elrohir, i když dost chabě. „Jenže já jsem si ji nevzal!“ zaútočil mladší z bratrů. „Sám jsi viděl, jak se ke mně chová! Přece se jí nebudu doprošovat!“ Elrohir vstal. Elladan učinil totéž. „To jsem taky neřekl! Ale jaké svoje dobré stránky jsi jí ukázal, hm? Žádné, jen jsi předvedl, jak hrubý a arogantní dokážeš být! Obávala se tě natolik, že ti radši dala něco na spaní, než by s tebou sdílela lože!“ Elrohir měl náhle pocit, jako by ho rozbolely zuby. „To mi ani nepřipomínej!“ mávl rukou. Jestli se o tomhle dozvědí jeho přátelé, tak jim bude jen pro smích! „Viděl jsem ji při odjezdu té jejich delegace, ten tvůj trest přežila celkem ve zdraví! Ale měla zarudlé oči. Měl by sis dávat pozor! Opravdu to nevypadalo dobře!“ Elrohir se zašklebil. „Přesně na tohle mě ráno upozornil i otec! Máš z něj mnohem víc než já!“ Elladan se usmál. „Tak bys nad tím měl aspoň uvažovat, když ti dva tak moudří Elfové řeknou totéž!“