Pod imladrijskou hvězdou

Kapitola 11: Svěří se Markéta svému tchánovi?
» autorka: erestor
Markéta ztuhla a upřela pohled na svého tchána. Mlčela a horečně přemýšlela, co mu říci. Nechtěla mu lhát, zvláště v tak snadno ověřitelné věci. Vždyť by stačilo, aby se zeptal svého syna a ten by mu jistě s potěšením sdělil, jakou lekci udělil své ženě! Jenže prozradit imladrijskému lordovi, že hned první ráno po svatbě ji její manžel zbil se jí také nechtělo. Zcela jistě by následovala otázka za co. A ona si uvědomovala, že její čin byl neuvážený a její švagr měl pravdu. Mohla Elrohirovi způsobit vážnější újmu a za to se jako léčitelka styděla do hloubi duše. Nakonec se rozhodla pro něco mezi. „Se vší úctou, lorde Elronde, nemyslím, že by právě toto byla vaše starost!“ V duchu si pogratulovala, jak šikovně se z ošemetné situace dostala.
Elronda její odpověď nemálo potěšila. Nikoliv faktem, že mu vlastně potvrdila, že na ni Elrohir vztáhl ruku, ale tím, že se v ní zmýlil. Předpokládal totiž, že když jí dá příležitost, tak si bude na chování svého manžela stěžovat. Měl radost, že se tak nestalo. „Jak si přeješ, Markéto!“ pokrčil rameny. „Vraťme se tedy k tomu, o čem jsem s tebou chtěl hovořit!“ změnil téma hovoru. „Jak chceš trávit svůj čas tady?“ Byl docela zvědavý, co mu řekne. Jak znal lidské ženy, zvláště ty urozené, tak dávaly přednost nicnedělání a celé dny jen neužitečně lelkovaly kolem s vyšíváním v ruce. Něco mu však napovídalo, že jeho snacha k nim nejspíš patřit nebude.
Markéta si opatrně poposedla. „To je na vás, lorde Elronde, a na mém manželovi!“ odvětila smutně. Bylo jí jasné, že pokud si to oni dva budou přát, tak může klidně skončit po zbytek svého života zavřená ve svých komnatách, kde bude tkát ozdobné gobelíny. K jejímu údivu se naproti ní sedící Elf pousmál. Uvědomila si, že ten drobný úsměv ho nepředstavitelným způsobem změnil. „Ale, no tak! Nehraj si na pokornou dívku, tou rozhodně nejsi!“ Upřeně se na něho zadívala. Podvědomě tušila, že se tu rozhoduje o její další budoucnosti. A pokud odpoví špatně … Nadechla se, aby si dodala odvahy, než promluvila. „U otce v paláci jsem řídila celou domácnost! Ale předpokládám, že toto místo je tady již obsazené!“ dovolila si také letmý úsměv. „Umím číst, psát, vést účetnictví. Jsem schopná domluvit se v šesti jazycích, ale jen dva z nich ovládám i písmem. Znám léčivé byliny …“ nepatrně zaváhala. Napadlo ji, že zrovna touto dovedností by se po včerejšku moc chlubit neměla. „ … a dovedu z nich připravovat odvary i masti. To je asi tak všechno, co vám a vašemu domu mohu nabídnout.“
Elrond jí se zájmem naslouchal. Výčet jejích schopností na něho udělal dojem. Líbilo se mu i to, že mluvila klidně a věcně. „Dobré, dokonce velmi dobré na člověka!“ Ihned zaznamenal, jak sebou dotčeně trhla. „Než se rozohníš na obranu svého národa, tak si uvědom, jak krátký čas máte vyměřen na Ardě! Proto si myslím, že jsi toho za těch pětadvacet let svého života dokázala docela dost! Zvláště když tím tvůj otec nejspíš moc nadšen nebyl!“ tázavě na ni hleděl.
„Vaši zvědové se zmýlili v odhadu mého věku, lorde Elronde! Není mi pětadvacet ale devatenáct let!“ Markéta ho opravila s takřka dětinským zadostiučiněním. Aspoň že její tchán nebyl vševědoucí! „A otce to vskutku moc netěšilo! Domníval se, že bych se měla více věnovat věcem a dovednostem typičtějším pro dívku mého postavení!“ nedokázala potlačit hořkost, která se jí vždy zmocnila, když o tomto hovořila. Copak opravdu všichni muži chtějí jen loutku do postele, která s nimi bude ve všem bez výhrad souhlasit, postará se jim o chod domácnosti a dá jim kupu dětí? Samozřejmě, nejlépe synů! „A to jsou jaké?“ otázal se lord Elrond. „Tanec, hra na loutnu, vyšívání, četba a psaní básní …“ začala mu vyjmenovávat, naštěstí ji po chvíli zarazil. „Je jich opravdu hodně! Předpokládám, že i s nimi jsi obeznámena?“ Naděje, která se v ní během jejich hovoru probudila, okamžitě zmizela. Jistě, nejdřív se vyptal, co umí, a teď ji určitě pošle vyšívat! Bylo jí z toho do pláče. „Ano, jsem s nimi obeznámena!“ hlesla tiše a raději sklonila hlavu, aby si nevšiml slz, které se jí neodbytně draly do očí. Nenáviděla se za ně! Copak nedokážu být silná? Aspoň natolik, aby Elfové kolem mě nevěděli, jak moc mě jejich slova či činy raní?!
Tipů: 6
» 27.01.12
» komentářů: 1
» čteno: 606(9)
» posláno: 0


» 27.01.2012 - 16:24
... další skvěle čtivý a zajímavý díl :-) ... ach jo, škoda, že můžeš vkládat jen jeden denně ...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.