Na souvrati vesmírných estakád

Na souvrati vesmírných estakád
potkal se anděl s bílým trpaslíkem,
usedl, křídla dal křížem, jak on rád,
rozmlouval se svým souputníkem.

Lítám teď, brachu, přečasto
na krásnou modrou planetu,
Země jí říkají,
snad si to nepletu.

U lidí tam
od pravěku
láska kvete
v každém věku.

Anděl vždy jednu dvojici
pečlivě chránit má,
nebudeš ale věřit,
starost to pekelná!

Když se dva lidé rádi mají,
slepí jsou a nevnímají,
za ruce se vodí,
někdy pak přes křižovatku
na červenou chodí!

I když je to nevhodné,
kdekoliv se líbají,
rozličné pak předměty
na hlavy jim padají.

Mít na starost milence
to veliký je pech!
Myslet za ně, zdraví chránit,
být stále bdělý na křídlech.

Jen za večerů a za nocí
služba je skoro bez vady.
Dřepím tak, jako teď s tebou,
koukám se ven do zahrady.

Ti dva vlezou pod deku,
něco si tam kutí,
přitom mě jen minimálně
zasahovat nutí.

Občas spadnou z postele,
prokousnou si ret,
uhodí se do čela,
jinak prima svět.

Už jsem celý ulítaný,
asi by to chtělo změnu,
ale jinak pohoda,
zítra mám zas noční směnu.