Nesmělí

Máme se už dlouho
platonicky rádi,
od dětství přátelé
a velcí kamarádi.
Přicházíš ke mně
bez pozvání,
hledíme si do očí,
smějeme se spolu,
buchty s mákem jíme
u jednoho stolu.

Dva, co sami v žití
léta zůstávají,
zajímavou práci svou
nade všechno mají.
Tys lékařka, já v justici,
dva nesmělí romantici.

Společnou máme zálibu.
Při svíčce a sklence malibu
za pozdních večerů do noci
na papír verše klademe.

Tvé krásné rýmy,
co na dobrou noc
dneska jsi mi dala,
teď pomalu mne kolébají
do náruče spánku,
konejší a hladí
jako doušek mazlivého vánku
a s kapkou laskavé Tvé něhy
obavy mé mizí,
myšlenky na naši lásku
už mi nejsou cizí.

Vidím blížící se břehy
Tvého toužícího těla.
Teď otázka vratká dere se mi z úst...
Chtěla bys mne, chtěla?