Dopis z Angoulême - 3. část

Houpavý pohyb drkotajícího kočáru pomalu ale jistě ukolébával znavenou krásku, postarší madame vrtící se na protějším sedadle tento pravidelný rytmus naopak doháněl k téměř nepopsatelnému šílenství.
„Drahoušku, to je strašné!“ vyštěkla hraběnka při dalším nepatrném otřesu a pro jistotu svá slova doplnila poskočením na polstrovaném sedátku. Zelenkavým kloboučkem přitom poněkud neplánovaně zavadila o strop rozkolísaného cestovního vozu.
„Vidíte?“
Černé řasy se lehce zachvěly a stříbřité oči soucitně spočinuly na zarudlé tváři rozhněvané paní z Limoux. Pokusila se alespoň na pár chvil uniknout před vyčítavými poznámkami věčně nespokojené madame, nebylo jí však bohužel dopřáno více než jen několik minut zcela nepostačující dřímoty.
Annabelle se raději napřímila z poněkud nepatřičné polohy a zvědavě nadzvedla krajkovou záclonku. Fascinovaně hleděla na zelené stráně vyhřívající se v paprscích slunečního jasu, zaplavené zlatavými kuličkami dozrávající vinné révy. Krajina tolik odlišná od té její – typické spíše půdou popraskanou žárem Jihu.
„Kde to jsme?“
Hraběnka zarazila své brebentění v půli věty a Annabelle nad takovým zřetelným faux pas zrudla až po kořínky tmavých vlasů. No jistě, madame právě vyprávěla něco o svém nebožtíku panu manželovi, a ona ji tak nehorázně přerušila svou všetečnou otázkou. Jenže stejně byla většinu času duchem nepřítomna, jelikož příběh hrdiny od Malplaquet slyšela už nejméně posté, a proto jen ojediněle přikývla boubelčině sáhodlouhému monologu.
Paní z Limoux v dobrém rozmaru na své tváři vykouzlila líbezný úsměv a jala se drahou přítelkyni dychtivě poučovati.
„Miláčku, to je přeci oblast Périgueux,“ vydechla značně pobaveně. „Ale neobávejte se ničeho, zanedlouho přejedeme hranice kraje Poitou-Charentes a pár hodin na to nás již uvítá i můj milovaný La Couronne…“
Annabelle povolila strnulý posed, který držel její tělo napnuté jako nejcitlivější ze strun, a zavrtala se do lákavě vypadajících sametových polštářů cestovní pohovky. Od chvíle, kdy se k ní před třemi dny přiřítila hraběnka připomínající příval velkých vod, které nemilosrdně ničí vše, co jim stojí v cestě, neměla pro sebe ani špetku času. Madame ji nesmlouvavě dotáhla do jejích pokojů a zdatně se začala prohrabovat dívčinou garderobou. Vzbouřila nejméně polovinu Bellina služebnictva, vyděšené komorné začaly bez nejmenšího protestu snášet hromady kufrů, kabel, roztodivných krabic a různorodých košíků, k vytoužené spokojenosti ďábelské paní de Bouvilles. Ložnice mladé mademoiselle, která nevěřila svým vlastním očím, se v mžiku proměnila v módní salón vznešené aristokratky. Marie-Claire se zadumaně probírala záplavami pavučinkových krajek, luxusního brokátu, barevných sametů i lesklých atlasových sukní, hluboká vráska z jejího čela však jen tak nezmizela. Rozmluvila Annabelle hloupé námitky, že by se snad měla po celý rok halit pouze do černých a šedavých látek, v upomínku na svého otce. Naopak jí vytýkala, že se pohřbívá v nesmyslném smutku, který jí navíc ani není hoden – mladá dívka si má užívat radostí života plnými doušky, podotýkala nesmírně vážně, až si Bella pomyslela, zda to má hraběnka v hlavě všechno v pořádku.
„Uvidíte, že si Angouleme zamilujete,“ šveholila nadšeně madame. „Zdejší vévoda kdysi pořádal přenádherné plesy, alespoň co moje paměť sahá. S nebožtíkem panem manželem jsme byli častými hosty, doufám, že pohostinnost tohoto kraje léty neochabla, ba spíše vzrostla. Miláčku, kam se na oslavy tohoto pána hrabal král i s těmi svými pyšnými Versailles!“
A hraběnka de Limoux si dál mlela svou, zatímco Annabelle se soustředila na opětovné prozkoumávání neznámé krajiny. Kratičký okamžik měla dojem, že je někdo upřeně pozoruje, nepříjemný pocit ustoupil, až když vůz opustil tmavý les a dívce se naskytl výhled na zarostlé stráně plné bílé řeřišnice.
„Znáte pana de Charente osobně?“ otázala se, aniž by spustila zrak z okolních kopců.
„Zajisté,“ přikývla madame, přičemž Bella se neubránila tomu, aby k ní po očku nezabloudila. Konečně se dozví něco o Charlesovi! Jenže ta jako by vytušila dívčin skrytý zájem o vévodovu osobu, taktně mlčela.
„Marie, nenapínejte mne, prosím,“ vzdala to Annabelle a odhodila slupku lhostejnosti, za kterou se urputně ukrývala. Hraběnka s pochopením zamrkala.
„Drahoušku, obávám se, že pan vévoda by nebyl nic pro vás,“ započala svoji lamentaci. „Je sice pravda, že váš původ je vcelku ucházející a lavelanetský majetek dosti značný, díky čemuž si samozřejmě budete moci svého budoucího manžela dokonce sama vybrat, žel pan de Charente nepřipadá v úvahu!“
Bella s sebou mírně cukla.
„Pročpak?“
„Ale vždyť Etienne je více jak tři roky po smrti,“ spráskla dáma ruce údivem nad tak nehoráznou nevědomostí.
Dívce se začala do tváří vracet původní barva.
„Ach, vy jste mě vyděsila,“ přiznala úlevně hraběnce. „Já měla na mysli pana Charlese.“
Přítelkyně se zvonivě rozesmála.
„Alespoň vidíte, kam vedou taková drobná nedorozumění. Bohužel o novém vévodovi toho příliš nevím… Charles bude nejspíš Etiennův syn, že? Ale odkud ho znáte, srdíčko? Že vy jste mi něco zatajila…“
Madame se lišácky uculovala a Annabelle horečnatě přemýšlela, zda se má Marii svěřit se svým malým tajemstvím. Rozhodla se ještě chvíli posečkat.
„Jednou vám to vysvětlím, hraběnko… Ale,“ Bella se zadívala z okénka „copak je tohle za zvláštní místo?“
Zaostření skrze průsvitný závěs a tajemné odkašlání ve chvíli, kdy železná kola začala drtit jemná zrnka písku hlavní příjezdové cesty.
„Vítejte v La Couronne, zlatíčko.“

Pohledem dravce letmo přelétl po erbu neznámého šlechtice, v jehož poli se tyčil bílý kůň s jezdcem. Znak se skvěl na pozlacených dvířkách kočáru, přičemž původně vínový potah povozu byl nyní zablácen až po samotné věžičky zdobící jeho střechu. Vypadalo to, že majitelé jsou na zdlouhavých cestách přinejmenším několik dní.
Olivier zvažoval, zda dát pokyn k útoku. Zajídalo se mu napadnou vůz, který byl v zoufale pochroumaném stavu, navíc přijížděl směrem od Ribéracu a ne od Barbezieux. Bylo tedy jasné, že se nejedná o přátele monsieura de Charente.
„Tak co bude, Oli?“ sykl Didier a zlehka poplácal neklidného hnědáka.
Zdálo se mu, jako by se v okénku nadzvedla záclonka a stříbřitý záblesk náhle pročísl temnotu lesa. Zavrtěl tmavými kudrnami. Něco se mu nejspíš zdálo.
„Co jsi říkal?“
Didier si povzdechl.
„Zaútočíme, šéfe?“ zavrčel v odpověď nervózní Maurice.
Olivier svraštil obočí.
„Ne,“ rozhodl nakonec. „Počkáme si na poštu z Charente.“
„Ale…“
Maurice hodlal něco namítnout, ledový šleh Olivierových očí zklidnil jeho dosavadní nadšení. Pouze něco zamručel.
„Jak myslíš,“ zamumlal Didier a stáhl si z tváře černý šátek.
Oli ho vzápětí napodobil.