Dopis z Angoulême - 2. část

„Ach drahoušku, nebudete věřit, co se mi přihodilo,“ spustila madame de Bouvilles svůj výřečný kolovrátek, jen co Annabelle vstoupila do místnosti. Přitom ji provázel soucitný pohled správce Claudea. Mladá hraběnka však s trpělivostí sobě vlastní nedala pranic najevo zděšení z přítomnosti klevetivé dámy, naopak s lehkým úsměvem vybídla svou přítelkyni, aby se usadila. Klášterní disciplína ji naučila zachovávat vážnou tvář i v těch nejprekérnějších situacích a nutno přiznat, že nyní se dřívější dril skutečně vyplatil. Jak jinak by ve zdraví přežila hodinové vyprávění Marie-Claire o její cestě z Limoux na lavelanetské panství?
„Hrůza, hrůza,“ pištěla baculka afektovaně. „Nedovedete si ani představit, jaká muka jsem v kočáře prožívala! Má milá, již nikdy více nepodniknu něco tak nerozumného, to vám povídám. Ach…“
Hraběnka zavzdychala a svalila se do podušek květované pohovky jako přezrálá hruška. Annabelle měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Já se s vámi ani řádně nepřivítala, jsem to ale nešika,“ rozvzpomněla se zničehonic madame a přitom se ovívala krajkovým vějířem. „Pojďte ke mně, dítě.“
Annabelle poslušně sklonila bělostné čelo, ale místo rezervovaného políbení se jí dostalo spontánního přitisknutí na hruď limouxské dobračky. Překvapeně zamrkala.
„Nedivte se,“ osvětlovala své konání postarší dáma. „Upnutosti mám dost z Versailles, kde kdejaký pánbíčkář velebí Pána, a přitom potají na faře schovává před zvědavými zraky matku svých nelegitimních dětí. Tolik falše… Děvenko, buďte vděčná za tu nevědomost a nevinnost, která vás prozatím halí. A dopřejte mi občas to potěšení projevit před vámi trochu té bezprostřednosti, která vás teď možná maličko šokuje. Vím, že vy jediná mě za ni nebudete soudit.“
Tikot hodin nijak nerušil Annabelle v jejím rozjímání. Vážila si upřímnosti madame de Bouvilles, která sice štěbetala jako hejno splašených ptáků a chovala se s ohledem na své postavení značně nevybíravě, přesto byla natolik dobrá, že by se nejraději všem rozdala. Šlechtična se zlatým srdcem a má nejlepší přítelkyně, rozhodla se s definitivní platností.
„Marie-Claire,“ pokynula Annabelle hraběnce poté, co ji madame upozornila na to, že od nynějška pro ni už není žádnou madame natož hraběnkou, ale zcela prostě Marie-Claire. „Vystydne vám čokoláda.“
Madame Bouvilles se zaškaredila na porcelánový hrneček.
„Čokoláda, pché.“
A začala lamentovat tak, aby ji mademoiselle de Courame náhodou nepřeslechla.
„Mám po krk šálků horké čokolády, projížděk po okolí a venkovských tancovaček. Všech těch nemotorných šlechticů v dřevácích, co ani neumí pořádně nosit meč. Kam se jen podělo kouzlo Jihu, nešťastných trubadúrů a něžných milenců? Annabelle, drahoušku – já se tady nudím!“
Annabelle zasáhla úzkost hraběnčiných slov, aniž tušila, co přesně ji způsobilo. Bylo pro ni stále dost složité pochopit rozdíly v jemných nuancích svých a Mariiných úvah. Jí stačilo, že klášterní hradba, která ji od dětství svírala svou pevnou rukou padla, a ona se po dlouhé době může konečně svobodně nadechnout.
„Proč tedy neodjedete?“ navrhla i ona značně netaktně, což si vzápětí zhrozeně uvědomila, korpulentní dámě.
Marie-Claire nepatrně naklonila hlavu k levému rameni navozujíc iluzi, že o tom vážně přemýšlí.
„Miláčku, vy jste úžasná,“ vyhrkla potěšeně. „Vždyť v La Couronne držel hrabě de Limoux, nebožtík můj pan manžel,“ madame se při vzpomínce neubránila slze dojetí, „… malý lovecký zámeček.“
Usrkla čokolády, snad aby nabyla ztracené sebejistoty, a vesele pokračovala dál.
„Nebyla jsem tam celá léta, ale už teď vím, že se mi tam bude nesmírně líbit. Ach, Annabelle“, vydechla vzrušeně. „Pojeďte se mnou.“
Annabelle v duchu přemítala jak to hodlá hraběnka zařídit, když ještě před necelými dvěma hodinami vyváděla, že ji do cestovního kočáru už nikdo v životě nedostane.
„Marie-Claire, nevím jestli by bylo vhodné…,“ snažila se Annabelle zavzdorovat hraběnčině vlivu.
„Jen ne žádné vytáčky,“ rozkázala madame tak, že se již dívka nepokusila o odpor. „Ještě dnes večer napíši list správci, ať nás v nejbližších dnech očekává.“
Zasnila se.
„Potřebujete zkrátka rozptýlit,“ chlácholila stále nerozhodnou Annabelle. „A žádný strach, drahoušku – kraj Poitou-Charentes si jednoduše zamilujete!“

Záplava tmavých kudrn se rozprostřela po sametové kabele, kterou provizorně podložil svou věčně zarputilou hlavu, nahrazujíc si tak alespoň částečně iluzi měkkých podušek. Našel ji dnes mezi ostatními zavazadly pana Siberta, vrchního sekretáře vévody de Charante. Při představě jeho vypaseného obličeje, který se zkroutil neskutečným strachem si uvědomil, že jeho počínání má přece jen nějaký smysl. Opuštěn a tváří v tvář nebezpečí byl mamonářský úředníček ochoten přiznat cokoliv. A to Olivier potřeboval – pro klid v duši. Tolik ho trýznily nespravedlnosti pána kraje a vědomí, že tomu všemu mohl vlastně zabránit, jen kdyby…
Raději stiskl zmožená víčka, i když dobře tušil, že jeho pochyby ani tentokrát neukolébá ona milosrdná náruč spánku. Klidné snění zmizelo kdesi v nenávratnu a jediné, co ještě ponechávalo alespoň záblesk lidskosti v jeho hnědavých očích byl jakýsi nádech zněžnění, způsobený vzpomínkou na listy mladičké Annabelle. Jeho poslední myšlenka, než se ho zmocnila tolikrát proklínaná dřímota, patřila právě jí.