Pod imladrijskou hvězdou

V Markétě se vzedmula vlna hněvu, ale ovládla se. „Nevím, jak u vás, ale u nás se přehrabávání v cizích věcech považuje za drzost do nebe volající!“ pronesla ledově. „A jak se u vás pohlíží na to, když se žena pokouší otrávit svého manžela, hm?“ vztekle jí hodil k nohám několik pytlíků. Markétě se na okamžik zastavilo srdce. Jak to jen zjistil? Nicméně, se rozhodla, že nejlepší obranou je útok. „Otrávit? Mluvíš nesmysly!“ pohrdavě pokrčila rameny. Odložila na stůl kytici růží, kterou si přinesla z vycházky. „Nesmysly?!“ Její manžel zvýšil hlas. „Jistě! Dostal jsi jen tolik, abys prospal celou noc! Pro někoho s tvojí tělesnou konstitucí to bylo akorát!“ odsekla mu ostře. „Přesto to bylo dost riskantní!“ Za Elrohirem se vynořil jeho bratr. „Nezapomeň, že hodně pil!“ Markéta se znepokojeně zadívala na svého švagra. Vypadal úplně stejně jako její manžel, ale nedovedla si ho nikam zařadit. Věděla, že je stejně zdatným válečníkem jako Elrohir, ale také ji informovali, že je zkušeným léčitelem. O svém choti si nedělala iluze. Byl to jen bojovník a také se podle toho náležitě choval. Hrubě a arogantně. Od něho přesně věděla, co má čekat, ale Elladan jí byl záhadou. A to jí dělalo starosti. Oba Elfové si ji hněvivě měřili a jí z toho přeběhl mráz po zádech. „Nic se mu přece nestalo, či snad ano?“ Její hlas ztratil hodně ze své říznosti. Elladanova poznámka ji upozornila na skutečnost, kterou opominula. Dovedla si živě představit, co se mohlo stát. „Ještě teď je mi z toho tvého dryáku zle!“ zasyčel na ni Elrohir zlobně a vykročil směrem k ní. Bezděky ustoupila o krok. „Nesahej na mě!“ vyjekla chvějícím se hlasem. „Proč jsi to udělala?!“ Oči měl ztemnělé vzteky. Couvala před ním, až narazila zády na stěnu pokoje. Přistoupil až těsně k ní a hrozivě se nad ní tyčil. Ještě nikdy v životě se tak nebála. Strach ji zcela ochromil. „Proč?!“
Elladan pozorně sledoval scénu před sebou. Neušlo mu, že jeho bratr zuří, ani že Markéta je takřka bez sebe hrůzou. „Elrohire!“ Položil mu ruku na rameno v uklidňujícím gestu. „Zpomal nebo ji zraníš!“ Elrohir se mu vysmekl a upřel na něj pohled. „Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych z ní teď neměl vymlátit duši?“ otázal se ho chladně. „Trest si zaslouží, to ano, proti tomu nic nemám, ale uvědom si, že je to žena! Tvoje žena!“ pronesl důrazně. Elrohir chvíli o jeho slovech přemýšlel. Pak zvolna přikývl. „Dobrá! Budu tedy shovívavý!“ Jeho mrazivý tón však ostře kontrastoval s tím, co řekl. Nicméně, Elladan ho znal natolik, aby věděl, že už se zase plně ovládá. „To mi stačí!“ Pak se zadíval na třesoucí se dívku. „Ale být tebou, sestřičko …“ oslovil posměšně chvějící se dívku. „ … tak se moc neraduju!“
Markéta zděšeně sledovala, jak za Elladanem zaklaply dveře. Správně pochopila, že právě odešla její jediná spása. Nejistě vzhlédla ke svému muži, který si ji nepřestával tvrdě měřit. A stál tak blízko, že se jejich těla skoro dotýkala. Ztěžka polkla. „Proč jsi to udělala?“ Pomalu zopakoval svůj dotaz. „Záleží na tom?“ hlesla. „Stejně to nic nezmění …“ zašeptala spíše sama pro sebe. Nepočítala ovšem s jeho dokonalým sluchem. „To nezmění! Ale já se nebudu ve tvé ložnici stále ohlížet přes rameno, jestli mi náhodou nechceš vrazit dýku do zad!“ sdělil jí studeně. „Když sem nebudeš chodit, tak ani nebudeš muset!“ Markéta ani sama netušila, kde se v ní vzala ta odvaha. Jako ve snách sledovala, jak se napřáhl, instinktivně se přikrčila v očekávání rány a zavřela oči.
Elrohir si to na poslední chvíli rozmyslel a nechal svoji ruku klesnout. Zamyšleně si prohlížel svoji ženu. Byl si vědom toho, že je vyděšená k smrti, ale přesto zůstávala nepoddajná jako divoká kočka. Počítala s jeho trestem, ale nenechala se jím zastrašit. To ho zaujalo. Ženy, na které byl zvyklý, byly poslušné a mírné jako ovečky. A v případě, že nebyly, stačilo, aby se na ně přísněji zadíval, a ony se ihned pokorně omlouvaly. „Proč, Markéto?“ Bylo to poprvé, co ji v oslovil jen jejím jménem.
Markéta na něho nejistě pohlédla. Chtěla jásat, že se výprask nekoná, ale cosi v jeho tváři jí říkalo, že by to bylo předčasné. „Bála jsem se tě.“ přiznala zahanbeně. Nejraději by uhnula pohledem, ale hrdost jí v tom zabránila. „Proč?“ Zcela nelogicky ji napadlo, zda zná i nějaké jiné slovo. „Protože jsi muž … Elf … protože jsi … nebezpečný … krutý …“ vyhrkla prudce. „A na to jsi přišla jak? Ublížil jsem ti snad nějak?“ Objektivně musela uznat, že ne. „Ale brzy to uděláš, ne?“ zkonstatovala tiše. „To nepochybně ano!“ Dostalo se jí lakonické odpovědi. „Tak si posluž!“ vyjela na něj zostra. „A pak mě nech na pokoji!“