Pod imladrijskou hvězdou

Elrohira probudilo sluneční světlo, které mu dopadalo na tvář. Popaměti se natáhl po podušce, aby si zakryl oči. Jenže ji nenahmatal. Rozlepil tedy jedno oko a trochu zmateně se rozhlédl kolem. Kde to, sakra, jsem? bleskla mu hlavou nevyhnutelná otázka. Pokoj mu byl povědomý, ale rozhodně nebyl jeho. Ve své ložnici totiž určitě neměl vázy s květinami a na zdech vyšívané gobelíny! Zamračil se. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co se minulého dne událo. A když se mu to povedlo, tak by na to nejraději zase zapomněl. Včera měl svatbu! A tohle byly komnaty jeho ženy! Přišel sem, aby stvrdili svůj sňatek. To si pamatoval zcela jistě. Co se však dělo dál, mu zůstávalo záhadou. Podle toho, že se nacházel v její posteli, se tak zřejmě i stalo, jenže on si na to nevzpomínal. Což bylo více než jen podivné! Jistě, na oslavě pil, dokonce hodně, protože se snažil utopit osud, ale víno ho nikdy takto nezmohlo! Pokud trpěl kocovinou, tak ho jen slabě pobolívala hlava! V žádném případě ale nemíval potíže s pamětí! A kde je vůbec Markéta? napadlo ho. I to bylo neobvyklé. Normálně to býval on, kdo jako první opouštěl lože po promilované noci. Jeho partnerky většinou znaveně vyspávaly až do poledne. Ozvalo se tiché zaklepání a za okamžik vstoupila služebná, která mu zvesela popřála dobrého jitra. „Kde je moje žena?“ zeptal se jí bez okolků, aniž by se obtěžoval odpovědět na její pozdrav. Děvče se zachichotalo, což mu na náladě nijak nepřidalo. „Paní vstala už před rozbřeskem, pane, a vydala se na procházku do zahrad!“ sdělila mu se špatně skrývaným pobavením. „Mám vám sem přinést snídani?“ nabídla mu ochotně. „Ne! Nechci nic!“ zavrčel na ni a gestem ji poslal pryč. Lehce se mu uklonila a zanechala ho o samotě. Posadil se a ihned se ozvala tupá bolest ve spáncích. Polohlasně zasakroval a opatrně se vymotal z přikrývky. Ke svému údivu zjistil, že má na sobě stále ještě spodky. To nedávalo smysl! Pochyboval, že by se po tom cudně oblékal! Co se tu jen dělo? Znovu zaklel. Tentokrát mnohem procítěněji. Jak to, že ho jeho válečnické instinkty nechaly na holičkách?! Nemohl uvěřit tomu, že vstala, oblékla se a odešla, aniž by ho probudila! To prostě nebylo možné! Vrávoravě zamířil ke spojovacím dveřím a otevřel je. Elladan se pohodlně rozvaloval na pohovce a zvedl k němu tázavý pohled. „To tedy musela být noc! Vypadáš, jako by po tobě přeběhla tlupa Orků!“ okomentoval jeho vzhled. Elrohir za sebou zavřel a sesunul se do křesla. „Ani mi nemluv! Hlavu mám jako střep, žízeň jako trám a zvedá se mi žaludek!“ postěžoval si bratrovi. „A představ si, že Markéta si klidně vyšla na procházku!“ Téměř zoufale pohlédl na své dvojče. „Má pověst je v háji!“
Elladan zamyšleně svraštil čelo. Elrohir opravdu nevypadal dobře! Vídal ho při návratech od milenek, ale takhle ho nikdy žádná nezřídila! A on silně pochyboval o tom, že by ta drobná dívka, která se stále jeho švagrovou, v sobě skrývala takový potenciál! Elladan vstal, přešel k bratrovi a zkušenými prsty začal zkoumat jeho hlavu. Pak ho vzal za ruku a v duchu počítal. „Co to …“ Elrohir se mu pokusil vytrhnout, tak na něj ostře sykl, ať toho nechá. Konečně byl hotov a vrátil se zpět na gauč. „Co jsi včera jedl a pil?“ zeptal se věcně. „Co by? Totéž, co všichni! Byli jsme na hostině, vzpomínáš?“ odpověděl mu Elrohir vyjeveně a přemítal, jestli se mu bratr nezbláznil. „A co u Markéty?“ Elladan se nedal odbýt tak snadno. „Nalila mi víno …“ pronesl Elrohir tiše. „Myslíš si snad, že …“ zaraženě se odmlčel. Elladan pokrčil rameny. „Viděl jsem tě odcházet ze slavnosti a byl jsi v pořádku! Jo, pil jsi, ale to u tebe není nic mimořádného! A ona se vyzná v ranhojičství, ne? A já bych řekl, že jsi dostal velkou dávku něčeho na spaní!“
Elrohir chvíli o jeho slovech uvažoval. Tohle nemohla být pravda! Moje vlastní žena se mě pokusila otrávit! Ta myšlenka ho rozzuřila natolik, že ho i přestala bolet hlava. Nebo si to aspoň už neuvědomoval. Vylétl z křesla a beze slova vběhl do manželčiny ložnice. Tam se zastavil a pozorně se rozhlížel místností. Jak to jen bylo? Vstoupil dovnitř. Markéta stála támhle u té komody a byla dost nervózní. Skoro ani nebyla schopná nalít mu pohár! Trochu vína dokonce vyšplíchla na podlahu … Přistoupil k té skříňce a rázně vytáhl horní zásuvku. Měl štěstí! Hned navrchu leželo několik kožených pytlíků. Vzteky se mu zatmělo před očima. Sluchem zachytil zvuk otevíraných dveří a otočil se čelem k nim.