Dopis z Angoulême - 1. část

Vzpomínky...
» autorka: odettka
Vlahý větřík si lehounce pohrával s havraními vlasy, které rámovaly její oválný obličej. Splývaly volně až k útlému pasu, nespoutány hromadou hřebínků a roztodivných jehlic, které byly v poslední době opět v módě. Upřeně sledovala mravenčí hemžení na nádvoří zámku a téměř nevnímala něžné cuchání rozpuštěných loken. Povzdechla nad tím roztodivným divadlem, které v ní stejně nezanechávalo žádnou znatelnější stopu, a raději se vrátila zpět ke svému psacímu stolu. Doufala, že si trošku pročistí hlavu, ale pohled z okna na rozlehlé pozemky lavelanetského panství v ní ještě více prohloubil pocit zoufalství a beznaděje.
Otce pochovala před necelými třemi týdny, přesto se nedokázala zbavit utkvělé představy, že mu mohla v jeho trápení přece jen nějak ulehčit. Rodinný lékař ji ujistil, že hrabě příliš netrpěl. Nemoc sice byla poměrně vleklá, konec však přišel až nečekaně brzy. Ještě než stačili mladičkou slečnu zpravit o jeho smrti, notář už měl připraveny všechny podklady k tomu, aby mohla milá mademoiselle svůj majetek co nejrychleji převzít.
Jak dlouho ji vlastně věznili v pesquiéském klášteře? V duchu přemítala, kdy o ni papá přestal jevit zájem. Nejspíš hned po maminčině úmrtí. Beatriz de Oreque, ohnivá Španělka s černýma uhrančivýma očima, si získala jeho srdce v jediném okamžiku – stačilo zachvění dlouhých řas zpod krajkového vějíře, a francouzský hrabě byl navždy ztracen. Miloval svou ženu natolik, že jí nikdy ani slůvkem nevytkl, že mu krom Annabelle nepovila žádného jiného dědice. Bůh k sobě půvabnou hraběnku povolal nedlouho po porodu – černé neštovice ukončily krátký život jižanské krásky. Dcerušce se nadále věnovala chůva Inés, v osmi letech pak převzaly péči o děvčátko obětavé benediktinky. Od té doby viděla Annabelle otce pouze několikrát skrz tepanou mřížku klášterní hovorny. Kolik nocí jako dítě proplakala v touze spatřit zarostlou tvář muže, kterého chtěla tolik obejmout! Její přání zůstalo nevyslyšeno…
Schovala tvář v dlaních, jakoby se styděla za projev slabosti, který dávala na odiv jen sama sobě a ztichlému tmavému pokoji. Ach ano, teď je doma tady, ale o kolik je volnější? Jen další cela bez hřejivého tepla rodinného krbu.
Zrak padl na rozepsaný list papíru, který se povaloval mezi zlacenými kalamáři. Jak dlouho jí neodepsal? Ani si pořádně neuvědomovala, kdy naposledy obdržela psaní zdobené znakem tří pokroucených lilií.
Ve svých vzpomínkách se zatoulala k onomu dni, kdy ve svých drobných rukou poprvé sevřela dopis z Angoulême. Velmi se podivila, že po tak dlouhé době ještě někdo usiluje o její pozornost. Dychtivě rozlomila pečeti a přitom urputně přemýšlela, kdo se asi rozvzpomněl na malou hraběnku uvězněnou za zdmi ponurého kláštera. Před časem sestra Cécile všechny schovanky vybídla, aby zaslaly krátké psaníčko tomu, po kom se jim v odloučení nejvíce stýská. Annabelle kupodivu nepomyslela na svého otce, ale na Marie-Adelaïde du Soligne. Nejlepší přítelkyně její nebožky matky ji po smutečním obřadu upozornila na to, že kdyby někdy v budoucnu cokoliv potřebovala, má se s veškerou důvěrou obrátit právě na ni. Obraz laskavé markýzy vytanul děvčátku na mysl tak bezprostředně, že bez sebemenšího zaváhání odeslala srdceryvný dopis právě do zeleného kraje Poitou-Charentes. A po několika týdnech dorazila tolik vytoužená odpověď. Annabelle po rozluštění prvních řádků nejprve předpokládala, že muselo dojít k hloupé mýlce, když ale dočetla do úplného konce s úžasem zjistila, že dopis je adresován skutečně jí. Ze zdvořilosti tedy vikomtovi z Charente odepsala, za pár dnů pak překvapivě obdržela další list. Od té doby se její klášterní korespondence omezila na udržování kontaktu s tímto tajuplným mladíkem. Za deset let se jejich duchovní souznění přeměnilo v upřímné přátelství podmíněné slibem, že po sobě nebudou nikdy pátrat. Annabelle netušila, co přesně vedlo Charlese k vymáhání této podmínky, s ohledem na jejich bezchybný vztah však souhlasila. Poslední měsíce začalo náhle vzájemné dopisování váznout, alespoň co se týkalo vikomta. Nedokázala si odstup z jeho strany nikterak rozumně odůvodnit, přesto neustávala v psaní nových a nových listů.
Chystala se doplnit chybějící doušku, z čehož ji vyrušilo neznatelné zaklepání na dveře otcovy bývalé pracovny.
„Ano?“ pozvedla své dokonale klenuté obočí.
„Omlouvám se, že vás obtěžuji, hraběnko,“ zamumlal uctivě zámecký služebník. „Ale madame de Bouvilles právě dorazila. Čeká v červeném salonku.“
Přikývla a nevědomky založila rozepsaný dopis do starých kožených desek.
„Děkuji vám, Claude.“

Fierte tlumeně odfrkl a podrážděně zahrabal ve spadaném listí. Olivier pevněji přitáhl otěže a nejméně po sté přejel nedůvěřivým pohledem skupinku mužů, kteří byli pro tuto chvíli jeho jedinou oporou. Dešťové kapky bubnující do větví pokroucených stromů navíc nabraly na intenzitě a nepříjemně studily za krkem.
Nakrčil zpupné čelo. Slíbil umírající babičce, že se o ni postará. Kdysi mu jako malému chlapci vyprávěla pohádku o tmavovlasé princezně, kterou zlý čaroděj unesl za vysoké zdi pevnosti, aby nemohla dál rozdávat lidem naději a svou lásku. Dobro v podobě holubice se však nad dívkou ustrnulo, a kráska mohla jednou za čas na jejích bílých křídlech do světa odeslat kratičké psaní. Pokud se dostalo do rukou hodného člověka, královská dcera mohla být zachráněna. Nejprve ale musel statečný rytíř přemoci zlotřilého kouzelníka a potom ještě princeznu osvobodit z černé věže. Vždy se té staré povídačce pobaveně smál, přičemž jeho moudrá babička slibovala: „Sám se jednou přesvědčíš.“
A skutečně obdržel dopis od dívenky, která žádala o pomoc z nedobrovolného zajetí. Stěžovala si na lhostejnost svého otce, který ji po smrti matky odložil do dívčího kláštera. Mladému Olivierovi se jí tehdy zželelo a právě letos uplynulo deset let od doby, kdy si s rozpustilou Annabelle začal pravidelně psát.
Zatnul zuby. Je to všechno jeho vina, že ji poslední měsíce musí nechat tak zoufale čekat!
Byl vlastně rád, že se toho nedožili rodiče ani jeho milovaná babička. Když markýzu Marie-Adelaïde du Soligne pochovávali, nemohl jí ani na pohřeb. To mu nikdy neodpustí! Nikdy!!!
Dnes tu v ohybu zaprášené lesní cesty čeká jako ublížený malý kluk, aby se mu alespoň z části pomstil za své nedávno způsobené příkoří.
Narazil si klobouk hlouběji do čela a přes obličej přetáhl tmavý šátek. Je čas…
Tipů: 8
» 22.01.12
» komentářů: 3
» čteno: 686(11)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 22.01.2012 - 19:31
Ještě že přidáváš nové díly tak často, už se nemůžu dočkat pokračování! ;-)
A máš můj obdiv za to, jak ses do toho předělávání pustila.
» 23.01.2012 - 17:48
Ty jo!!! Krása!! :)
» 23.01.2012 - 19:02
Nienna: Znáš to - až dojde nasyslená zásoba... ;)
Theresa: Díky!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.