Pod imladrijskou hvězdou

Elrohir se oblékal do slavnostního šatu. Vybral si pro ten velký den sněhobílou halenu se šněrováním u krku a na rukávech, k tomu černé nohavice a koženou vestu. Tu zdobila výšivka v podobě imladrijské hvězdy. Havraní vlasy si složitě zapletl a na čelo umístil zlatou čelenku se smaragdem. Na okamžik zvažoval, zda si má vzít meč, ale pak to přece jen zavrhl. Pochyboval, že by otce potěšilo, kdyby se na svoji vlastní svatbu dostavil ozbrojen. I když by to nebylo zcela od věci! pomyslel si pobaveně. Moje manželství stejně bude spíš připomínat bitevní pole než klidný přístav domova! Však já už tě naučím! slíbil si v duchu. Se mnou nebude žádná ženská mávat! S tímto slibem si doupravil oděv a vyšel na chodbu, kde ho již očekával Elladan. „Připraven, bratře?“ zeptal se ho zpytavě. „Ne!“ odpověděl mu pravdivě. „Ale to je jedno, ne?“ Elladan souhlasně přikývl. „Tak jdeme! Ať na nás zbytečně nečekají!“ Bratři se společně vydali dlouhou chodbou vedoucí do zahrad, kde se měl odehrát svatební obřad. Cestička, která je měla dovést na místo, byla lemována barevnými pentlemi. Abych snad nezabloudil! Elrohir se ušklíbl. Pomalu došli až k malému altánku. I ten byl vyzdoben nikoliv však stužkami ale květinami, jejichž omamná vůně byla cítit už zdaleka. Elrohir si ani nevšiml, kdy se od něho bratr odpojil. Jen si uvědomil, že už není po jeho boku, a on sám kráčí vstříc svému osudu. Ten byl v tuto chvíli zastupován lady Markétou a jeho vlastním otcem. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl pryč, ale to nemohl. Zaprvé by se to k jeho postavení nehodilo a zadruhé koutkem oka zahlédl lorda Glorfindela, který ho bedlivě sledoval. Bylo zřejmé, že je připraven zmařit jakýkoliv pokus o útěk. Kdysi v jednom lidském městě viděl zločince, kterého vedli na popraviště. Najednou měl pocit, že s ním má mnoho společného. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by s ním klidně měnil! Zadíval se na dívku, která na něho čekala. Byla celá v bílém na znamení, že do manželství vstupuje nedotčena mužem. Černé vlasy měla zakryty krajkovým závojem, který přidržovala zlatá obroučka posázená rubíny. Ve tváři byla pobledlá a i jinak vypadala unaveně. Zřejmě toho v noci moc nenaspala! Důstojně přistoupil ke své nastávající.
Elrond si oddechl, když k nim Elrohir konečně došel. Na chvíli se obával, že jeho prvorozený přece jen vezme nohy na ramena, a byl z duše rád, že dal Glorfindelovi neoficiální rozkaz, aby na šťastného ženicha dohlédl. Vyslanec krále Radana měl nejspíš podobné obavy, neboť velitel jeho doprovodu věnoval stejně bedlivý dozor lady Markétě, když přicházela. Kdyby to nebylo tak vážné, tak by se tomu od srdce zasmál. Ale takhle mu jich obou bylo líto. „Ehm …“ odkašlal si a také si tím získal všeobecnou pozornost. „Sešli jsme se zde, abychom byli svědky uzavření svazku mezi lordem Elrohirem a lady Markétou! Jejich sňatek budiž taktéž potvrzením přátelství mezi našimi říšemi …“
Markéta ho v duchu proklínala za ty řeči. Jako by to všichni nevěděli! On to ještě musel zdůraznit! Bylo jí z toho do pláče. Nenápadně pohlédla na Elfa, který se měl stát jejím manželem. Musela uznat, že je pohledný, ale co jí na něm vadilo, byla ta nesmírná arogance. A také chlad, který z něho doslova čišel. Při představě, že tento muž má nadále řídit její život, se jí podlamovala kolena …
„Lorde Elrohire, bereš si tuto zde přítomnou dívku za svoji choť? Budeš při ní stát v dobrém i zlém? Budeš ji chránit a nenecháš ji strádat?“ Elrondův zvučný hlas bylo slyšet i v zadních řadách. „Ano!“ Elrohirův si s ním však v ničem nezadal. „Tedy prsten jako stvrzení tohoto slibu jí navlékni!“ Elfský princ vzal z podušky prsten a neosobně ho navlékl na štíhlý prsteníček své budoucí ženy. Elrond se nyní zadíval na nepatrně se chvějící dívku. Doufal, že neomdlí! „Lady Markéto, bereš si tohoto muže za svého chotě? Budeš při něm stát v dobrém i zlém? Budeš ho chránit a nenecháš ho strádat?“ zřetelně zopakoval předepsanou formuli. K jeho uspokojení se Markéta vzpamatovala. „Ano!“ Její odpověď byla mnohem tišší, ale byl si jist, že ji všichni slyšeli. „Tedy prsten jako stvrzení svého slibu mu navlékni!“ I ona zvedla prsten a třesoucí se rukou ho nasadila na Elrohirův prst. „Prohlašuji váš sňatek za uzavřený!“ Po tomto prohlášení se ozvalo vlažné provolání slávy. Normálně by dodal výzvu k prvnímu manželskému polibku, ale tu se v tomto případě rozhodl vynechat. Tušil, že by to způsobilo jen potíže. Místo toho přistoupil ke své snaše a objal ji. „Vítej v naší rodině, Markéto!“ pronesl hlasitě, aby to všichni slyšeli.