Víla z Bretaně - 9. část

Anglie, 1487

„Vy po mně chcete, abych Brennu nechala jít s vámi? S bezbožným žoldákem? S mužem?“ vydechla matka představená nevěřícně. „Jakým právem?“
Jen několik málo hodin předtím, než její rozpustilá malá schovanka tak nerozumně utekla z abbelowského kláštera, seděla mírně nahrbená Ilein Daheyrová naproti tajemnému muži, tvrdohlavě se dožadujíc náležitého vysvětlení. Léta ve zdejší pustině ji naučila jedné věci – příchod neznámého člověka nevěstil nikdy nic dobrého.
Jediný list. Pár vybledlých řádků.
Rytíř krátce přikývl a chvatně dotáhl další z popruhů černého kyrysu.
„Je to její osud.“
Jeptiška stále dokola mapovala očima poskytnutý dokument, chvění však neustávalo.
„Chápu,“ šeptla po chvíli na srozuměnou. Skloněná hlava na znamení pokory a úcty.
Srolovaný pergamen se opět navrátil do rukou svého právoplatného majitele, netrpělivě čekajícího na prahu pokoje.
„A co když se jí něco stane?“ chytala se abatyše posledního stébélka naděje. „Dokážete jí skutečně poskytnou dostatečnou ochranu?“
Mladík se sebejistě ušklíbl.
„Samozřejmě.“
„Jak si můžete být tak jistý?“ nechápala.
„Ochráním ji – dávám vám své čestné slovo.“
„Slovo lapky?“ reagovala jeptiška ublíženě.
Záblesk černých očí.
„Slovo Duncana MacPhersona.“

Stále tomu odmítala uvěřit.
„Ponechte ji jejímu osudu…“
Téměř dvanáct let uplynulo od doby, co jedné deštivé noci stanul před klášterními vraty neznámý muž, žádající jménem lairda Duncana MacPhersona dočasný azyl pro sebe a dítko, starostlivě zakuklené v jeho plášti. Během rozmluvy Ilein velice rychle pochopila, že nesourodá dvojice nenarazila na útočiště ctihodných sester zcela náhodou. Souhlasila s tím, že se o děvčátko postarají a vychovají ho v dobré víře. Černý rytíř vzápětí zmizel, jako by se po něm slehla zem.
A dnes, po takové době, se tu ten samý člověk náhle zjeví a chce, aby definitivně propustila Brennu ze svého opatrovnictví. To přece nejde.
Jeptiška sváděla vnitřní boj sama se sebou.
„Bože, jak velkou oběť to po mně žádáš?“
Dívka prý odejde sama – tím si byl laird naprosto jistý. Jen nebránit v odchodu…