Nenávist

Krásný letní podvečer,
pro čas lásky zrozený
západ slunce v podlesí
Hájíc milencům čas zmařený

I jda s milou po boku
se zářícím sluncem ve tváři
nasávám vzduch v horkém parku,
užívám slunce, jež naposled zazáří

I v tom v hlavě nápad šílený
Tasím nůž a bodám do ženy

Tupá čepel rezavého nože
razící si cestu v hrudník její nevinný
A praskot jejich žeber v půli ke mně dolehlý

Krev její vášnivá srčí na horkou zem
A já svůj tupý nůž z ní tasím ven

Její oči nevínné, šokované hrůzou, dívaly se bolestně
A výkřiky bezdeché rvou uši spravedliých beztrestně

A nikoli paprsky slunce
Nikoli vítr léta kolem uší milenců
Nýbrž krev kapající na zem po kapce
Nýbrž břicho plné mravenců

I opět dýku svou razím ji do břicha
A těším se z toho, jak čepel střeva protíná
Trhnouc rukou střeva valí se ven,
Jen znova zasténá
Nic však ji to není platné
A na horký asfalt se valí střeva vyhřezlá

I sedím vedle mrtvoly zhola obnažené
A kochám se pohledem na mravence v jejím těle
Mouchy létaj kolem ní sajíc její střeva
Teď už je v bezpečí, už ji nic neudělám

A prašný pes přiběhl k mrtvole
Trhá maso i střeva vyhřezlá
I její bledé ňadro už bylo vyžrané
Její tvář se téměř ztratila

I kdyby měla být nevinnost sama
Teď se už válí po zemi
Teď je z ní zdechlina