Plnovous, jež dřel hrůzu

Příběh nevyřčen závistivě vidí
dveře, jenž mluví a ze snu dychtí
nepoznán lidským vynálezem obětí
skončil pláč svědků nostalgie

uhlí zamaže oči suché od křemene
padající listí pláče poblíž kamene
tlukot vydechující páru od bezejmenné
stébla srsti klaní se pod potokem

odepřen zvonek prachu
však nože stoupají vzhůru
vlasy upírající mrtvému chladu
hle člověk

nízká výheň stáčí se a přece
neodmlouvá prstům tříšticím se v kleci
nahé nic, jenž ve svědomí obléká se
ty však prav černý měsíci a braň se

I ona zář do černa zrcadlově červená
maje vlastní jistotu bytí
hůl podpírá dívku v klidu z vyzáblého anděla
kropí mysl, barví šat ona krása zlomená