Víla z Bretaně - 8. část

Anglický kanál, 1475

Duncan z posledních sil krotil sám sebe, ale ovládnout vznětlivost, navíc neustále přiživovanou Ysobelinými věčně otravnými: ‚Proč?‘, dalo skutečně dost zabrat. Jak by jistě podotkl jeho nejlepší přítel Nathan: ‚Ukousl sis příliš velké sousto, kamaráde.‘
„Proč tady není maminka?“
Zavrčení.
„Proč mi tatínek nic neřekl?“
Zatnout zuby.
„Proč s námi nejela Odette s Raulem a Marie-Ange?“
Pro jistotu i pěsti.
A neopomenutelná třešinka na dortu: „Proč se pořád tak šklebíš? Jsi ošklivý.“
Vytáčela Duncana každou další otázkou doslova k nepříčetnosti. Copak neexistuje na takovou pohromu zákon, který by v případě nutnosti všechna ta ‚proč‘ zkrátka vymazal?
Když rusovlasá hlavička konečně klimbla, úlevně si vydechl.
Přemýšlel, co dál. Chabý větřík se s námahou proplétal plachtovím Little Mary, jež klouzala po zpěněných vlnách Atlantiku zpět k britským břehům. Domov se zdál téměř na dosah ruky.
Spící holčička, zachumlaná v černém plášti, nevědomky oslintala mladíkovo rameno. Mírně ohrnul ret. Skutečně nepočítal s tím, že s ní bude až tolik starostí. Malá víla z Bretaně…
Vzpomněl si na poslední rozhovor s Colem – jeho sestra Ilein byla právě jmenována novou abatyší kláštera v Abbelow. Ideální úkryt pro Ysobel… Ano, úkryt, protože nepochyboval o tom, že někomu ležel de Lamballe pěkně hluboko v žaludku.
Dívenka krátce zívla a zelená očka ihned mapovala nastálou situaci.
„Kde to jsme?“ zajímala se.
„Na lodi. Zhruba za dvě hodiny dorazíme k pobřeží,“ broukl její společník nevrle a přitáhl látku blíže k tělu. „Spi!“
Je to rozkaz?
„Jak se jmenuješ?“ rozhodla se neposlechnout.
V duchu zaklel.
„Duncan.“
„A dál?“ vyzvídala neodbytně.
Kruci.
„MacPherson.“
Nejspíš si nerad povídá, osvítilo Ysobel. Přesto nevydržela.
„Ty jsi Angličan?“
Přísahá, že ještě chvíli a hodí ji přes palubu!
„Ne, jsem Skot,“ odsekl.
„A jaký je mezi tím rozdíl?“
Neodpověděl.
Ysobel zmlkla. Když pak otevřela ústa, Duncan v první chvíli myslel, že ji rozkuchá hned na místě.
„Skot – to je jako Angličan,“ zafilozofovala maličká. „A tatínek neměl Angličany rád.“
„Nepovídej,“ ušklíbl se jejím myšlenkovým pochodům.
Vážně přikývla a pokračovala.
„Zabíjel je… Prý všichni páchli jako prašiví psi.“
Vyskočil na nohy takovou rychlostí, že se Ysobel málem skutálela na podlahu. Naštěstí ji stačil včas zachytit.
„Zopakuj to,“ sípal nahněvaně, její vyděšenou tvářičku ve výšce svých očí.
„Promiň,“ pípla omluvně. Tušila, že přestřelila.
Trhavé nádechy ubraly na své intenzitě, popelavost pomalu mizela.
Přikývl a usadil ji na lavici naproti zábradlí
To nemůže zvládnout.