Víla z Bretaně - 7. část

Anglie, 1487

Přece by jenom tak neodjel – to by neudělal!
Brenna se zmítala mezi slzavým srdcebolem a zoufalou potřebou někoho silně udeřit. Nejlépe nevděčného bídáka, který se ani neobtěžoval rozloučit a vypařil se z kláštera rychleji než pára nad Fioniným polévkovým kotlíkem.
„Do pekla s tebou!“ vyprskla svou kletbu, podpořenou navíc střepy kameninové vázy.
‚A ulevilo se ti?‘
Vnitřní hlásek se poťouchle uchechtl.
‚Přiznej si to – záleží ti na něm.‘
Matka představená se pohotově vyhnula dalšímu letícímu kusu nádobí. Sice zaslechla jakési podivné zvuky z pokoje své schovanky, ale ve snu by ji nenapadlo, jak moc dívka zuří.
„Brenno,“ jeptiška naléhavě sevřela drobné dlaně. „Co se stalo?“
‚Přiznej to!‘
„Ne,“ vytrhla se víla starostlivému objetí.
„Brenno…“
Ilein Daheyrová, abatyše abbelowského útočiště a věrná služebnice boží, moc dobře věděla, co mladou krásku trápí. Znala její vrtochy stejně jako ta nejtajnější přání. A černý rytíř sám říkal, že je nejvyšší čas.
‚Tak si to konečně přiznej!'
„Matko představená…“
Uzlíček se sesunul do bezpečí hřejivého náručí. Kolébání neustávalo ještě dlouho po namáhavé rezignaci – loučení přece bývá vždycky nejtěžší.
„Bůh tě ochraňuj, dítě,“ políbila jeptiška bělostné čelo a tiše se vytratila.

Děsivé sny. Oheň, všude samý oheň. A mladý muž bez tváře. Tiskl ji k sobě a šeptal: ‚Bude dobře, bude dobře.‘
Panenky rozšířené hrůzou a třpytivé slzy na víčkách. Další noční můra.
Musí odejít. Její minulost ji volá…
… musí za černým rytířem.

Ležérní postoj v přítmí mohutného dubu, jízlivý úsměv.
„Už jsem si říkal, kde ses tak zdržela.“
Zmožená Brenna stěží popadala dech, křečovitě se držela za levý bok, ve kterém zuřivě bodalo. Přeběhla okolo klášterní zdi a podél potoka až nahoru, k hlavní cestě. Právě řešila dilema co dál, když ji drzé posměšky hrubiána vytrhly ze zamyšlení. Uraženě odfrkla.
„Bavíte se dobře, pane?“
Stále se zakuckával.
„Ohromně, holčičko.“
Sarkasmus nešel přeslechnout. Hulvát jeden.
Naježila se jako vzteklá kočka.
„Nevím jak u vás, pane, ale u nás se většinou rozloučíme s tím, kdo nám zachránil život. A občas zvládneme i poděkovat.“
„Nepovídej?“
On si z ní utahuje!
„Nechte toho,“ odsekla nabroušeně. Kupodivu poslechl.
„A teď, když mě posloucháte, pane…“
Černý rytíř se namísto káravé přednášky urychleně vyhoupl do sedla a chystal se pobídnout svého Araba k další cestě.
Prrr…
Brenna se rozhodně postavila před mohutného hřebce. Než však stačila byť jen pípnout, ostrý meč mířil přímo na její srdce.
Vteřiny ubíhaly.
„Uhni mi z cesty, nebo tě probodnu,“ zavrčel bard netrpělivě.
„Ne.“
„Nepokoušej mě,“ zahrozil nanovo.
Čas se zastavil.
„Vrať se do kláštera.“
Tichounký výdech.
„Chci jít s vámi,“ zašeptání s příslibem budoucího.
Hlasité polknutí, trhnutí uzdou, splašený úprk černého Araba. Triumfální záblesk smaragdů.
Neutečeš!