Ruská ruleta

Opilecké snění, až to hezké není...
Jel jsem ve svém červeném Mustangu, ročník pětašedesát, rušnou Hlavní třídou na západ města, kde mne u mola měl čekat Jack, malý plešatý dealer heroinu. Slunce peklo na plný výkon, i když se pomalu blížilo k horizontu. Byl začátek léta, a tak jsem nechal vytáhnout střechu, abych si užil vůni svěžího přímořského větru. Jel jsem stovkou a porušoval tak maximální povolenou rychlost o dobrých pár desítek mil za hodinu, ale sral jsem na to. Mouchy mi narážely do obličeje a zanechávaly na něm lepkavé stopy po svých rozmáznutých tělech.
Sjel jsem z Hlavní třídy na vedlejší silnici, která byla lemovaná opuštěnými starými vysokými domy s oprýskanými zdmi. Na noc se tu schovávali bezdomovci, kterých i teď byla okolo cesty spousta. Zpomalil jsem. Pár z nich se mého zpomalení snažilo využít a rozběhli k mému autu s nadějí, že jim hodím ze soucitu nějaký niklák. Odpálkoval jsem je však vztyčeným prostředníčkem a opět šlápl na plyn. Okolí budov smrdělo špínou, chcankami a spícími a mrtvými těly. Zatáhl jsem raději střechu.
V rádiu dohrál Chuck Berry a moderátor ohlásil sedmou hodinu večerní. Jel jsem načas. Objel jsem tovární budovu na konci ulice a zahnul doleva k přístavu. Pár dělníků pracujících na vykládání malé rybářské lodi se nepřítomně podívalo směrem k projíždějícímu autu a vrátilo se zpět ke své práci. Hlídače jsem zatím nikde nezahlédl. Bylo mnoho míst, kde jsem mohl předat zboží. Vždy jsem si ale vybral právě zdejší molo. Sedával jsem po setkání s dealerem na kapotě svého Fordu a díval se na západ slunce s pocitem, že je ten život stejně někdy celkem fajn. S úsměvem na tváři. A s kufrem plným špinavých peněz. Neznal jsem moc lepších pocitů než tento.

Dojel jsem na místo určení. Jack tu však ještě nebyl. Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se. Moře jakoby hořelo díky zapadajícímu slunci a vysoké vlny narážely o betonové stěny přístavu. Kdesi zaštěkal pes. Komár mne štípl do tváře. Z dálky jsem zaslechl zvuk motoru přijíždějícího auta. Opřel jsem se o kufr Mustangu a zapálil si. Vtom jsem znejistěl. Pořádně jsem se zaposlouchal. Aut bylo víc než jedno. Rychle jsem doběhl k předním dveřím svého Fordu, otevřel dveře spolujezdce a z přihrádky vytáhl nabitou bouchačku. Zastrčil jsem si ji zezadu za kalhoty a nervózně jsem pokuřoval. V dálce se zableskl odraz slunce na laku tří černých aut.
„Do prdele. Co to, sakra, je?“
V první chvíli jsem měl nutkání naskočit do Fordu a co nejrychleji odsud vypadnout. Nevěděl jsem, co mě může čekat. Nebyl jsem žádný rváč, neměl jsem na to ani postavu. I tak mé tělo zdobila spousta jizev a přes několikrát zlomený nos se nedýchalo příliš dobře. Ale vždycky jsem vyvázl celkem slušně. Teď jsem však cítil průser.
Auta přijela až ke mně. Tři nádherné černé Chevrolety z roku devětačtyřicet. Zahodil jsem vajgl, zapálil si okamžitě novou cigaretu a nasadil si sluneční brýle. Potřeboval jsem se uklidnit, i když nervozita na mně musela být evidentně znát.
Z aut vystoupilo šest malých Japonců. Odkdy, sakra, žluťásci jezdí v takových bourácích? Koukal jsem s otevřenou pusou, ze které mi zapálená cigareta spadla na zem. Nejvyšší z nich – i tak byl o pár čísel menší než já se svými sto dvaasedmdesáti centimetry – přišel až ke mně a černou polobotkou zašlápl doutnající nedopalek.
„Ty být Tommy?“ zeptal se vysokým a tenkým hláskem, kterému bych se v jiné situaci zasmál. Teď mi však do smíchu opravdu vůbec nebylo. Rychlým pohybem mi strhnul sluneční brýle z očí.
„Já rád žešit fšechno s oko do oko,“ pokračoval. Další dva chlápci mne prošacovali a objevili mou pistoli schovanou za kalhotami. Podali ji svému mluvčímu, který se jen povýšeně pousmál.
„Jsem Tommy. Kde je Jack? A co jste, do prdele, zač? Nějaká Jakuza nebo co?“
„Ty mít moc otáska. Ty teď jet s námi, nebo být zle. Moc zle.“
„Ale já tu mám zboží pro Jacka, sakra. Dvě kila čistého heroinu. Přece to nemůžu nechat v kufru!“
„O to ty se nestarat, my už to sažídit. My být pověženi pževsít sásilka místo Jack. Ty teď nastoupit do auto,“ ukázal směrem na jeden z Chevroletů.
„Nikam se nehnu, dokud mi neřeknete, co se tu děje,“ odpověděl jsem a sedl si na kufr Fordu. Mluvčí jen mávl rukou a dva jeho pobočníci po mně vystartovali. Nečekal jsem to. Pár tvrdých ran do břicha a obličeje mě nakonec donutilo svolit a zalézt na zadní sedák auta. Jeden z Japonců nastartoval mého Mustanga a vyjel za námi.
„Ty se teď nehýbat,“ řekl opět mluvčí sedící se mnou vzadu a zavázal mi oči černým šátkem. Z mého ksichtu silně tekla rudá krev přímo do úst, odkud jsem ji plival pod nohy. Dostal jsem další ránu do obličeje.
„Neplivat! Ty nám zasvinit celé auto!“

Jeli jsme už asi půl hodiny. Čekal jsem, co se stane, a měl jsem pěkně nahnáno. Autem zněla japonština a já tak rozuměl pěkné hovno. Vtom jsme zastavili.
„Vylést ven,“ popohnal mne opět mluvčí poté, co mi rozvázal oči a já se rozhlédl kolem sebe. Poznal jsem starou nefungující továrnu na zbrojní výrobu.
„To jste mi museli zavázat oči? Vždyť vím, kde jsem!“ ozval jsem se.
„Já žíkat, že ty moc mluvit!“ dostal jsem další ránu do obličeje a spadl k zemi. Vypadal jsem jako outsider po boxerském zápasu, který totálně projel…
„Vstávat! My muset jít, nezdržovat!“
S námahou jsem vstal, zatímco pětice zbylých Japonců stála před auty. Mezi nimi bylo zaparkované i to moje. Šéf mne chytil za zápěstí a popohnal směrem k vysokým kovovým schodům vedoucím do staré kanceláře. Šlapal jsem je pomalu. Jako když víte, že jdete na smrt. Jako prase jdoucí na porážku. Jako odsouzenec pro svou oprátku. Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, potřeboval jsem cigaretu. Potřeboval jsem se vysrat. Potřeboval jsem ženskou. I když mi to všechno bylo momentálně k hovnu. Tak mě sejměte, ať už to mám, do prdele, za sebou!
„Počkat tady,“ zavelel mluvčí a vešel do tmavých dřevěných dveří. Za mnou stála zbývající pětice Asiatů. Nebylo kam zdrhnout. Tommy… jseš v prdeli.
„Pojď dál,“ ozvalo se zpoza dveří. Japoncův hlas to však nebyl. Vešel jsem.
Uvnitř obrovské kanceláře, snad deset krát deset metrů, stálo asi dvacet chlapů, převážně dalších šikmooček. A mezi nimi seděl na zdobené kovové židli s koženým sedátkem asi padesátiletý běloch s bílým plnovousem v černém kvádru a s kloboukem na hlavě, bafající velký kubánský doutník. Neznal jsem ho.
„Tak ty jsi Tommy… Posaď se u nás,“ přivítal mne a nabídl polorozpadlou dřevěnou židli k sezení. „Dáš si něco na pití? Whisky, pivo… nebo nealko?“
„Pivo by se šiklo,“ odpověděl jsem.
Chlápek s doutníkem mávl na jednoho z přítomných a o pár desítek vteřin už jsem v ruce držel vychlazeného lahváče.
„Co jste, sakra, zač? Proč mne tu držíte? Jste fízlové? Nebo mafie? Nebo co?“
„Vše se dozvíš, chlapče… Říkej mi prozatím pane Rodgersi… Znáš pana Franklina?“
„Kdo by ho neznal, je to největší dealer heroinu na celém západním pobřeží.“
„Výborně, o to máme jednodušší vysvětlování. Tak podívej, nevím, pokud jsi informován, ale Jack, tvůj kamarádíček, pracuje i pro něj. A zboží, které jsi mu minule prodal, stálo za hovno. A když říkám za hovno, myslím tím opravdu za pěkně velké smradlavé hovno. Podfoukl jsi ho. Pan Franklin investoval do tvého zboží nemalé peníze. A ty mu prodáš takový šmejd?“
„Jemu? Jaktože jemu? Proč by takový chlap kupoval zboží zrovna ode mne? Jsem malá ryba!“
„To máš pravdu, Tommy. Jenže jdeš s cenou hluboko pod normou. Bylo by výhodné kupovat drogy od tebe, Tommy. Nechtěl tvé zboží rozesílat dál. Chtěl jej jen pro vlastní potřebu. Jen na pár večírků pro své přátele. A jak myslíš, že si teď asi připadá, když si o něm jeho nejbližší myslí, že jim nabízí nekvalitní heroin, hm? Cítí se pod psa! Víš, jak jsi na tom mohl být dobře, Tommy? Víš, jak sis teď mohl žít, kdyby byl pan Franklin s tvým vzorkem spokojený? Byl bys bohatý a šťastný hajzl, Tommy.“
„Do háje! Do prdele! Já za to nemůžu, beru to všechno od jednoho výrobce, od jedné blbé smažky, co já vím, co je to zač? Neberu drogy, nikdy jsem herák v sobě neměl, dělám jen blbého poslíčka! Kdybych věděl, že je to pro Franklina…“
„…pro PANA Franklina!...“
„… do prdelééé! Co mám udělat? Udělám všechno, jen mě pusťte! Vrátím prachy do posledního centu a další várku dám gratis, bude určitě v pořádku, o to se postarám!“
„Teď už je pozdě bycha honit. Zapletl ses, hochu, do pěkného průseru,“ zakýval hlavou Rodgers a otočil se kamsi k zadním dveřím, u nichž stáli další dva poskokové „Přiveďte ho.“

Japonci vešli do vedlejší místnosti a po chvíli mezi sebou vedli chlápka s nasazeným roubíkem. Na obličeji mu pomalu zasychala krev a kulhal na levou nohu. Posadili jej k dřevěnému stolu uprostřed místnosti, osvícenému jen malou žárovkou visící na kabelu z vysokého stropu. Zamžikal jsem a snažil se zaostřit pohled na postavu, ale v tom šeru jsem nepoznal, o koho jde. Rodgers vstal a následně se pomalým krokem vydal směrem ke stolu.
„Pojď za námi, Tommy, jen pojď.“
Nedůvěřivě jsem se zvedl ze židle i s rozpitým lahváčem a pomalu kráčel směrem k Rodgersovi. Sedl jsem si na židli naproti chlápka s roubíkem, ve kterém jsem poznal Jacka.
„Do prdele, Jacku!“ vykřikl jsem překvapeně. „Do hajzlu, co se tu děje? Co se tu, sakra, děje!?!“
Jack se mi snažil odpovědět, ale přes roubík dokázal jen nesrozumitelně mumlat. Kymácel se na židli a snažil se vymanit z provazových pout, kterými byl za zády pevně svázán. Okamžitě dostal ránu do obličeje.
„Vy svině!“ zařval jsem.
„Jen klid, Tommy, všechno je v pořádku. Tady Jack v tom jede s tebou. To on se panu Franklinovi zavázal, že tvé zboží je prvotřídní. Nechceme vás zabít. Napadlo mne něco lepšího. Zabijete se sami.“
„Cože?“ zakňoural jsem a srdce se mi na několik dlouhých vteřin zastavilo.
„To byl vtip, samozřejmě,“ rozesmál se Rodgers. Ulevilo se mi, i když jsem věděl, že tato situace bude ještě více gradovat. „Zemře jen jeden z vás.“
Podíval jsem se na Jacka. Jack se podíval na mě. Oba jsme se podívali na Rodgerse. Rodgers se podíval na jednoho z přísedících Japonců. Japonec se podíval na něj… a vytáhl na stůl revolver Smith & Wesson model 29 s prázdným rotačním válcem o šesti komorách, na který se podívali úplně všichni. Polkl jsem.
„Zahrajeme si Ruskou ruletu, chlapci! Můžete být poctěni, že zrovna s tímto výjimečným revolverem,“ opět se rozesmál Rodgers a všichni přítomní Japonci radostně křičeli jeden přes druhého.
„Kdo přežije, pustíme ho. Dávám na to své slovo. Je to tak. Vítěz bude nadále pracovat pro pana Franklina. Žádné malé kšefty, žádné dvoukilové zboží. Ale tuny, chlapci. Tuny bílého prášku za miliony a miliony dolarů. Budete samozřejmě pod neustálým dohledem. Ve dne, v noci, když budete píchat nějakou šlapku, když půjdete na hajzl, když si půjdete koupit hamburger… aby vás nenapadla ta šílená blbost jít vše prásknout na policii a dělat jim potom volavku. Bude to nový začátek života. Ale jen pro jednoho z vás. Jeden bude mít prachy, ženské a byt v nejvyšším a nejluxusnějším mrakodrapu ve městě. A druhý se stane potravou pro místní rodinku krys, švábů a červů. Jak velkorysá nabídka, nemyslíte? Pan Franklin je opravdu správný a férový chlap a obchodník. Já osobně bych vás po podobné zkušenosti na místě sejmul oba, ale jen plním jeho příkazy.“
„Běž do hajzlu, ty šmejde!“ zakřičel jsem a obecenstvo okamžitě překvapeně utichlo. Sám Rodgers mi dal ránu do obličeje a zlatý prsten na jeho prsteníčku mi roztrhl kůži na levé straně tváře. Pár kapek krve jej zasáhlo do obličeje. Vytáhl z kapsy bílý kapesník, rozložil jej, otřel si do něj krev a znovu úhledně složil do malého čtverce a zasunul zpět do kapsy.
„Dobře, smrade, řekl sis o to. Začínáš,“ ztratil smysl pro legraci, vsunul do jedné z komor náboj, zatočil bubínkem, zacvakl jej a odjistil spoušť.
„Ser na to!“ ozval se Jack, kterému byla rozvázána pouta a roubík.

Vzal jsem bouchačku do ruky a prohlížel jsem si ji. Připadal jsem si jako Eastwood v Drsným Harrym. Jenže on byl policajt. Frajer. Borec. Magor. Já byl momentálně pěkné hovno. Slyšel jsem v ten moment Zubatou, jak si na mne brousí kosu. Slyšel jsem posměch jepic, které mi šeptaly do ucha, že i ony chcípnou později než já. Slyšel jsem skandování přítomných Japonců. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce. Silný, dunivý, odhodlaný, hlasitý a pravidelný. Jako by si chtělo užít ještě několik posledních minut života naplno. Kdosi mne pěstí udeřil do temene a vytrhl mne tak z myšlenek.
„Můžeš začít, Tommy,“ popostrčil mne Rodgers.
Pevně jsem uchopil bouchačku do ruky. Odprásknu tu svini Rodgerse. Chcípnu tak i tak. Já i Jack. Vezmeme si s sebou do pekla i toho hnusného parchanta kouřícího doutníky z Havany. Mám šestnáctiprocentní šanci na to, že mu stisk kohoutku rozstřelí hlavu na miniaturní částečky. Pohlédl jsem na jeho vrásčitý ksicht a přimhouřil oči. Rodgers si všiml mého odhodlaného výrazu a hlasitě se rozesmál.
„Vím, na co myslíš, Tommy. Přemýšlíš nad tím, jestli ten revolver namířit na mne, viď… Jen si posluž. Nejste první dvojice, která kdy seděla u tohoto stolu. A spoustě chlapů sedících na tvém místě proletěla hlavou stejná myšlenka. A hned poté jim místo myšlenky proletěla hlavou kulka. Nejedna. Rozhlédni se kolem, Tommy, všichni tady mají odjištěné bouchačky a třesou se jen na to, aby ti tu hlavu mohli prostřelit oni…“
„Jsi šmejd, Rodgersi.“
„Proto si mne pan Franklin vybral jako svého zástupce. Plně hájím jeho zájmy. A teď už nezdržuj, ať to máme z krku,“ podíval se na své Rolexky, „za hodinu začíná v bytě pana Franklina večírek s novými společníky.“
Srát na to. Dostal jsem se do tohoto srabu sám. Pánbůh mi nepomůže. Drsnej Harry asi oknem také neproskočí. Měl jsem zůstat u práce ve skladu a studia vysoké školy. Jak špatně může člověk dopadnout kvůli podělaným prachům.
Přiložil jsem si revolver ke spánku. Japonci začali hlasitě a nesrozumitelně pokřikovat. Napětí vrcholilo. Rozbušilo se mi opět srdce a cítil jsem jej až v hrtanu. Dech mi ztěžknul natolik, že jsem málem omdlel. Do očí mne pálilo světlo houpající se žárovky, do které před malou chvílí někdo nechtěně strčil rukou. Světlo jezdilo po obličejích většiny přítomných. Podíval jsem se na Jacka. Brečel a tupě civěl do země. Cítil jsem, jak mi studená kapka potu sjíždí z čela přes tvář až k bradě. Chvíli se na ní zastavila. A pak dopadla na dřevěný stůl a roztříštila se o něj silou atomové bomby. Oddechoval jsem nahlas. Chtělo se mi zařvat.
Ukazováčkem jsem pomalu stláčel kohoutek. Zmáčkl jsem jej a okamžitě jsem si nasral do kalhot. Ozvalo se jen prázdné cvaknutí a kolem mne se rozlinul příšerný smrad. Pár Japonců se okamžitě pozvracelo, ostatní se opět nadšeně a vzrušeně rozkřičeli. Položil jsem revolver na stůl, pod který jsem se následně pozvracel také.
„Výborně!“ zatleskal Rodgers a podal revolver Jackovi.
„Běž do hajzlu,“ šeptal jsem s čelem opřeným o hranu stolu a díval se přitom do země na vlastní zvratky.
„Jsi na řadě, Jacku,“ ozval se Rodgersův hlas. Uslyšel jsem, jak Jack přitahuje kovovou pistoli po stole směrem k sobě. Japonci se opět rozkřičeli. Zavřel jsem oči a šeptal Otčenáš. Nevím, zda za svou duši nebo za Jackovu. Obě už tak i tak stejně propadly Peklu. Bolelo mne břicho, obličej začal po všech ranách pěstmi šíleně pálit. A v tom okamžiku se ozval výstřel. Otevřel jsem oči a poslouchal, jak do následného ticha dopadá na studenou podlahu Jackovo mrtvé tělo.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na prázdnou židli. Z hlavně revolveru ležícím na zemi se kouřilo, stejně jako z díry v Jackově bledé plešaté hlavě, jehož mozek byl v malých růžových částečkách rozmetán do blízkého okolí. Najednou jsem si přál být na jeho místě. Opět jsem zavřel oči.
„A máme tu vítěze!“ zvolal Rodgers tónem moderátora Binga a plácal mě po ramenu. Plácání však přibíralo na intenzitě a bolelo čím dál víc.
Otevřel jsem oči a zamžikal. Plácání do levého ramene neustávalo. Podíval jsem se tím směrem. Vedle mne seděl Michal a starostlivě si mě prohlížel. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděli jsme v obývacím pokoji mého bytu a před námi na stole stály tři vypité lahve od vína a několik lahvových piv.
„Jsi v pohodě, brácho?“
„Jsem, Míšo, promiň… asi jsem jen na chvíli usnul.“
Tipů: 11
» 19.01.12
» komentářů: 7
» čteno: 1302(23)
» posláno: 0
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 19.01.2012 - 08:32
...pěkně drsná škola, lahůdka...docela by mě ale zajímalo, jestli se posral doopravdy, při tak živých snech se to stává...:)
» 19.01.2012 - 08:42
čubík:
Neboj, čubíku, neposral :-)
» 19.01.2012 - 09:01
...ale já se z tebe asi brzy po...škoda,že nejde dát tři ST:))
» 19.01.2012 - 09:13
Liška76:
Promiň, jestli má díla mají projímací účinek :-)))
A děkuji velmi ;-)
» 19.01.2012 - 22:02
St*
» 19.01.2012 - 23:31
Bíša:
Děkuji převelice i Tobě, Bíšo...
» 07.03.2012 - 22:47
Jezdil jsem s kámošem ve starém "ševi" pět litrů skoro 300 koní a zvuk to byl mazec. No jako bych ho zase slyšel.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Hank | Následující: Poprvé

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.