Poprvé

(a není to o sexu:-))) Za dva týdny mne v šumperské čajovně čeká autorské čtení svých povídek, i z toho důvodu (a nejen kvůli němu) dnes byla tato vymyšlena a napsána jako ta úvodní.
Ve studentském klubu bylo zakouřeno a šero. Dým divoce vířil mezi obsazenými stoly i nad barem, občas zavítal ke mně na malé dřevěné provizorní pódium. Velkou místností se ozýval šepot i hlasitá mluva, sem tam někdo nesrozumitelně cosi zavolal mým směrem.
Potil jsem se. Potil jsem se jako prase. Seděl jsem na židli u kulatého stolku, na kterém ležely poskládány potištěné papíry s mými miniaturami a krátkými básněmi, a nervózně sebou ošíval. Vedle papírů stála rozpitá láhev červeného vína. A vedle ní další. Ještě nenačatá. Do očí mi seshora svítily ostré reflektory a já se cítil zle. Trapně. Mizerně. I když jsem celou dobu snil o tom, že mi bude úplně naopak.
Točila se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Šíleně. Čekal jsem, kdy vrhnu obsah svého žaludku mezi diváky v první řadě. Moje první autorské čtení, a to přímo v samé matičce Praze…

„Má bývalá holka Ema
nejkrásnější mezi všemi
umí dělit jenom dvěma
když se vyspí, tak i třemi.“


Jedna z mých prvních miniatur, do které jsem vkládal naděje. Ozvalo se pár tichých zasmání a zatleskání, které přehlušilo hlasité „Třikrát pivo!“ od stolu u okna. Jo, chlapče, jel jsi rozdávat radost a smích do hlavního města, ale měl jsi přeci jen raději zůstat doma. Maloměstský buran, co zavítal na exkurzi mezi místní smetánku. Všichni si na tebe povýšeně ukazují zdviženým prstem. Máš přece to, co jsi vždycky chtěl. Tohle čtení bude tvá smrt.

„Moje dobrá kamarádka, to je tuze zvláštní tvor
nosí v kapse KPZku a v ní jeden Postinor.“


A opět to hrůzostrašné ticho… Slyšel jsem polykání doušků piva, každý nádech, posmrknutí, bubnování prsty o stůl, bušení vlastního srdce i bzučení mouchy vzadu u dveří na záchod. Ale nic víc. Podělaní intelektuálové… snězte si mne zaživa!
Jediný, kdo se hlasitě ozýval a reagoval, byl Aleš. Místní amatérský básník, se kterým jsem se znal z jednoho z literárních serverů a díky jehož pozvání jsem se ocitl v jámě lvové. Stál opřený o bar, popíjel pivo, usmíval se, pochvalně pokyvoval hlavou a povzbudivě na mne ukazoval palce mířící směrem ke stropu. V tom cigaretovém dýmu jsem jej však sotva zahlédl.

„Dala mi číslo, mám se jí ozvat
Zkouším to! - útok však musí být postupný.
Po chvíli zazněl ženský hlas líbezný
Volaný účastník není dostupný…“


…zkusil jsem vypálit do éteru další ze svých vrcholných děl.
„Tak kde jsou ty piva?“ ozvalo se opět od stolu u oken a všichni se rozesmáli. I ten blbec měl větší úspěch než já. Podíval jsem se na svých patnáct stran dosud nepřečtených archů papíru a udělalo se mi ještě více zle.
Dlouze jsem se napil vína a pár kapek vyteklo z koutků úst, sjely k bradě a dopadly na bílou košili, kde okamžitě zanechaly viditelný flek. Bylo mi to jedno. Litoval jsem, že jsem přestal kouřit. Zapálil bych si dvě cigarety naráz a vytvořil kolem sebe nepropustný a hustý opar, přes který by nebyl vidět můj poraženecký ksicht. Do další básně se mi už ani nechtělo. Slova vytištěná na bílém archu papíru se rozpíjela a vytvářela jednu pomyslnou černou nečitelnou kaluž.

„Mrkáš jenom pravým okem… …a teď zas jen levým.“
„Vážně? Díky, žes to řekl, tohle ani nevím…“


Už jsem ani nevnímal možnou reakci publika a prostě jen chlastal. Třískl jsem prázdnou lahví o stůl a okamžitě otevřel tu druhou. Až tato situace vzbudila u obecenstva větší ohlas, smích a potlesk. Pozvedl jsem proto na pozdrav láhev s vínem a opět se napil.
Hromádka nepřečtených papírů se naštěstí rychle začala zmenšovat a po půl hodině jsem dočetl konečnou báseň s názvem Středeční.

„Nevěra je opak Věry, tuhle věc vím od úterý.
Řekla mi to totiž včera, kupodivu právě Věra…“


Ozvalo se mohutné zatleskání a skandování od pár stolů. Bohužel od těch, kde před malou chvílí přísedícím domlouval Aleš pivo na jeho účet, aby tak podpořil pár reakcí za můj výkon. Jaké dojemné gesto, Aleši…
Mávl jsem rukou, nechal papíry s básněmi a prázdnou láhev na stole, uchopil tu rozpitou a sešel po třech schůdcích směrem k baru. Aleš mne s úsměvem obdivně – já v tom však viděl spíš soucit - poplácal po ramenu.
„Vidíš, sakra, skvělej výkon. Já se bavil!“
„Běž do háje, v Praze mne už nikdo nikdy neuvidí,“ zareagoval jsem podrážděně a znovu si přihnul ubývajícího vína.
„Co blbneš? Kdyby se mi to nelíbilo, tak tě sem ani nezvu. Já znám tvý díla přece dobře, proto jseš teď na můj popud tady, ne? Jseš můj favorit!“
Měl pravdu. Ale sralo mě to. Doufal jsem, že zde najdu více fanoušků a spřízněných duší se špatným vkusem. Nohy se mi podlamovaly vinou velkého množství vypitého alkoholu a neustálé nervozity, i když už bylo po všem. Sedl jsem si na bar, položil na něj láhev, objal ji a přitiskl tvář na etiketu. Příjemně chladila.
„Navíc ses tu pár lidem dost líbil, fakt. Chtějí tě potom poznat,“ pokračoval Aleš a přisedl vedle mne. Vtom se za mými zády ozval aplaus. Otočil jsem se a zíral na dlouhovlasého mladíka, věkem okolo třiadvaceti, s dlouhými vlasy, kostěnými brýlemi na blízko a směšnou bradkou, oblečeného do kostkované košile s dlouhým rukávem a kraťasy pod kolena. Na nohou měl nazuté sandály, naštěstí bez ponožek.
Vrátil jsem se pohledem zpět na láhev a opět se napil. Vína už v ní moc nezbývalo, a tak jsem si u barmana objednal pivo.

„K nebi hleď směrem ku bráně říše
kde husím perem osudy píše Bůh.
Kde chvalozpěv tiše proráží vzduch
stoupám se napít ze zlaté číše
pokorně, žízniv, jednoho z vín
a dříve, než na zemi dopadne stín
klesám zpět z nebes zanechav dluh…“


…ozval se přednes z pódia, který pokračoval dalšími verši a po jehož konci se ozval další hurónský aplaus a pokřik, až jsem leknutím málem spadl z barové židle.
„Sakra, co to má znamenat?“ nechápavě jsem se rozhlížel po klubu.
„Klid, toho si nevšímej. To je Martin, místní superstar. Většina přísedících jsou jeho spolužáci. Ti by mu tleskali i kdyby čet´ leták s akčními nabídkami z Tesca,“ odpověděl se smíchem Aleš.
„Hele,“ zeptal jsem se, „že má ty sandály z konopí?“
„Jo, má.“
„Tak pak už se ničemu nedivím.“
Po necelé hodině skončil s recitací i Martin. Klub burácel nadšením, zatímco já dopíjel třetí pivo. Aleš stál u terče na šipky a povídal si s pár známými. Po chvíli přišel za mnou i s nimi.
„Tak tohle je Jana, Petra, Honza a jeho holka Gábina. Dámy a pane, tohle je naše hvězda,“ poplácal mne opět po ramenu a smál se.
„Ahoj!“ ozvalo se sborově a každý mi podával ruku na přivítanou.
„Čau,“ odpověděl jsem nepřítomně a každou nabídnutou dlaň pevně stiskl.
„Hele, my půjdeme, Aleši, uvidíme se potom u tebe, jdeme teď za Martinem,“ rozloučil se s námi Honza a mávl do prostoru.
„Jen se z něj neposerte,“ utrousil jsem závistivě mimo Honzův doslech, dopil zbytek třetího piva a objednal si čtvrté. Hlava se mi motala, ale nervozita ustoupila. Stále se mi chtělo zvracet, tentokrát už však kvůli zvyšujícímu se promile alkoholu v krvi.
„Tak co na ně říkáš?“ zeptal se Aleš. „Tví fanoušci.“
„Ti? Tak proč šli obdivovat pana Zarostlou bradku?“ pletl jsem jazykem.
„Hele, chlape, řeknu ti to na rovinu. Honza s Gábinou jsou tak trochu šílenci, co se týče sexu a všechny tý zábavy okolo. Choděj spolu už sedm let, a nikdy jeden druhýho nepodvedl. Ale požádali mne, abych se tě zeptal, jestli bys s nimi nešel do trojky.“
„Cože?“ vyprskl jsem doušek čtvrtého piva Alešovi přímo do obličeje. Utřel si jej kapesníkem a mávl na pár nově příchozích holek.
„Tak to prostě maj´. Já s nimi párkrát šel taky. I Martin. A spousta dalších spolužáků. Jsou náruživí, šílení, volnomyšlenkoví a perverzní, ale přitom se milují. Mám se prostě jen zeptat, tvý básně na ně udělaly dojem, líbíš se jim.“
„A hlavně Honzovi, co… Nepřijel jsem do Prahy někoho píchat. Myslím, že jediná věc, kterou dnes u tebe v bytě budu objímat, bude záchodová mísa, a jediná tekutina, která dnes ze mne poteče, bude víno a pivo.“
„Vole, tak proč to tak kombinuješ? Podívej na mě. Osm piv a stále vnímám,“ rozpažil Aleš ruce, abych si jej mohl obdivně prohlédnout. Vlasy mu padaly do očí a častým rychlým kmitem hlavy je bez pomoci rukou dostal z čela. Uměl pít. Uměl psát básně. Uměl to se ženskými. Uměl to vlastně se všemi lidmi. Byl společenský a veselý, vysoký, sympatický a bohatý. Kromě chlastání jsem byl úplný opak.
„Půjdu se projít na vzduch, ať se trochu proberu,“ řekl jsem a sesedl z barové židle.
„Tak dobře. Ale brzy se vrať, do hodiny se odsud vychází ke mně do bytu na grandiózní afterparty,“ upozornil mne.
„Bez obav,“ mávl jsem rukou, napil se piva a nechal jej ještě půlku ve sklenici, zaplatil jsem a vyrazil k hlavnímu vchodu. Prošel jsem kolem Honzy a Gábiny, která si mne všimla a pobaveně pokynula hlavou. Vrátil jsem jí rychlý a nepřítomný úsměv a vypadl ze dveří ven.

Venku bylo příjemné teplo, i když čas překročil desátou večerní. Končil květen a vzduch voněl kvetoucími stromy a keři. Vyšel jsem směrem k nedalekému malému náměstí s nádherně zdobenou kašnou obklopenou pár lavičkami. Na ulici nikdo nebyl. Vydal jsem se po chodníku podél malého parku s vysokou zdí obrostlou břečťanem.
Vítr silně zafoukal a hlučně posunul po silnici prázdnou plechovku od Coly. Lekl jsem se. Vítr neustal a rozkmital větve stromů v parku. Najednou vše vypadalo nebezpečně. Stíny od pouličních lamp vypadaly nebezpečně. Auto projíždějící pomalu kolem mne vypadalo nebezpečně. I volně puštěný malý pes, co si lízal koule u branky ke vchodu do parku, vypadal nebezpečně.
Najednou jsem poměrně vystřízlivěl, ale vracet zpět se mi ještě nechtělo, i když mne přepadla chuť na další pivo. Pokračoval jsem v cestě a potřeboval se zbavit toho nepříjemného začínajícího strachu. V dálce jsem zahlédl blikající žlutý neonový poutač – nonstop bar Harmonie. Harmonie... Sakra... ten název zněl tak příjemně a působil uklidňujícím dojmem… Přišel jsem až k dřevěným dveřím, zatáhl za kliku a vešel dovnitř.

Uvnitř byl ještě větší dým, tma a smrad než ve studentském klubu, hrála zde jen tichá hudba z malého špinavého rádia postaveného mezi dvěma nakřápnutými květináči s uschlými kytkami na okenním parapetu. Několik přísedících se automaticky otočilo mým směrem, ale po pár vteřinách se všichni opět vrátili ke svým činnostem a hovorům s ostatními.
Byl jsem o dobrých pětatřicet let mladší než ostatní, čistější, upravenější – když nepočítám skvrny od vína na košili a větrem rozcuchané vlasy – a asi i spokojenější a bohatší. I tak jsem se neotočil ve dveřích, a posadil se k baru vedle starého zarostlého chlápka ve velkém černém kabátu, který popíjel pivo. Hned jsem si také jedno objednal.
„Bude bouřka, cítím to v kolenou,“ zapřemýšlel nahlas silným hlubokým hlasem vedle sedící pijan a se zájmem sledoval své špinavé nehty na levé ruce.
„Vypadá to tak,“ zamumlal jsem nesrozumitelně a hrál si s podtáckem, zatímco chlápek za barem točil mé pivo do jednoho ze skleněných půllitrů.
„Jsi tu prvně, co… Tebe neznám,“ odpověděl opět přísedící, aniž by se na mne vůbec podíval.
„Jsem. Měl jsem autorské čtení básní tady nedaleko, ale nevyvedlo se podle mých představ. Potřeboval jsem si na chvíli vyčistit hlavu.“
Chlápek se v tu chvíli konečně otočil mým směrem a v jeho očích jsem uviděl překvapený údiv.
„Tak básník, povídáš. To jsme kolegové,“ rozesmál se a ukázal mi tak nevědomky pár svých zbývajících žlutých zubů v horní řadě svých zarudlých dásní.
„Taky jste skládal?“ zeptal jsem se pobaveně. Vždycky jsem měl rád rozhovory se starými chlapy, zvlášť těmi, se kterými mne spojovaly podobné zájmy.
„No jak by ne, mladej! Mně říkají Karel.“
„Těší mě,“ stiskl jsem jeho podanou pravici.

„Můj tvrdý pyj je jako kyj
co v ústech slečen plných slin
častokrát se topí. Miluji své kopí.
A když jsem sám a bývá půst,
celé noci aspoň sním,
kdy ho do slin z ženských úst,
zase v klidu namočím.“


Hlasitě jsem se rozesmál. „To je vaše?“
„No jasně, ze sbírky Slova smrdí jako žumpa. Je to moje vrcholné dílo!“ pokyvoval hrdě děda a přiťukl si se mnou půllitrem piva.
„Dejte ještě nějakou,“ poprosil jsem pobaveně.

„Největší zlo je na Zemi ukryté
ve vlastní hlavě a prdeli nemyté…“


…nenechal se dlouho pobízet.
„V prdeli nemyté?“ zeptal jsem se.
„Až budeš mít hemeroidy, poznáš, co jsem tím myslel,“ zareagoval okamžitě.
„Řekni na oplátku nějakou svou…“
Zakroutil jsem odmítavě hlavou.
„Moje básně jsou nudné, nic neříkající. Nejsou směšné, ale posměšné. Lidé se nesmějí jim, protože by je pobavily, ale mně, protože jsou na hovno. Jsou to jen takové výkřiky do tmy.“

„Jsme-li si svého života hodni,
špatnosti časté se v dobro zas obrací,
nutno však zjišťovat, a to den po dni,
že výkřik do tmy se v ozvěnách nevrací…“


…ozvalo se za našimi zády. Překvapeně jsem se otočil, zatímco Karel se opět hlasitě rozesmál.
„To je František,“ představil mně pána, který byl ještě špinavější a zarostlejší, ovšem v očích se mu odrážela hrdost a vznešenost. Potřásl jsem rukou i jemu a on usedl vedle Karla, který tak byl námi dvěma obklopen.
„Tady kluk dojel do studentského klubu recitovat své básně,“ otočil se na Františka.
„Nepovídej… Tak nám, chlapče, nějakou musíš povědět. A nechtěj, abychom tě tady přemlouvali, to není náš styl,“ mrkl na mne a mávnutím poprosil barmana o jedno pivo.
Stopy nervozity a studu, které mne před vchodem do místního nonstopu opustily, se opět rychle vrátily a roztřásly mé tělo na plné obrátky.
„Raději ne, stydím se,“ začervenal jsem se ve tváři tak, že jsem na chvíli pomyslně osvítil místní hospodu silněji než pět sto wattových žárovek.
„Ale prosím tě… každý nějak začínal. Povídal ti Karel tu básničku o svém pyji jako kyj?“ uklidňoval mne František a nenápadně tak pobízel k recitaci.
„Povídal,“ odpověděl jsem pobaveně.
„Tak vidíš. Nic horšího než tuhle šílenou blbost nám stejně říct nemůžeš!“ zamrkal lišácky a Karel se naoko urazil.
Pohlédl jsem do půllitru od piva, v němž se odrážel obraz modrého popelníku s Karlovou cigaretou.

„Jen dvě věty v sexu značí, kdy jsi nejvíc v kaši:
- „Promiň, ale jenom s gumou.“
- „Vrátili se naši!“


Oba dědové se hlasitě rozesmáli a já se díky tomu začervenal ještě víc.
„Super, mladej, básnička dle mého gusta!“ tekly Karlovi smíchem slzy po tváři a ruka se mu třásla, když k ústům přikládal půllitr s pivem.
Vtom se mi rozvibrovala kapsa u kalhot. Vytáhl jsem z ní telefon a podíval se na displej. Aleš…
„Kde jseš, sakra? Čekám tu na tebe i s ostatníma, tak se spakuj a okamžitě dojdi!“
„Hned jsem tam!“ uklidnil jsem jej, ukončil hovor a vrátil mobil zpět do kapsy. Dopil jsem v rychlosti pivo, nechal peníze i s pár drobáky navíc na barovém pultu a oblékl si mikinu.
„Pánové, těšilo mne převelice, ale veřejnost si mne žádá,“ omluvil jsem se.
„To je v pořádku, jen si užívej mladého života, my dělali to samé,“ mluvili na přeskáčku oba dva starci. Sakra, tak to doufám, že nedopadnu jako vy. Alespoň ten můj koukatelný ksicht kdyby mi zůstal, pomyslel jsem si v duchu. Otevřel jsem dveře od hospody, ještě jednou mávl na rozloučenou a vyrazil směrem ke studentskému klubu. Mírně poprchávalo. Bouřka se opravdu blížila.
„A hlavně pokračuj v psaní, mladej, ať si tě jednou tady s Frantou můžeme přečíst, nezapomeň na to!“ ozval se Karlův hluboký hlas zpoza zavírajících se rozvrzaných dveří.
Neboj, Karle, nezapomenu. Ale teď mne čekají jiné povinnosti…
Tipů: 21
» 27.01.12
» komentářů: 12
» čteno: 918(27)
» posláno: 1
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 27.01.2012 - 21:26
...tak tuhle kdybys na nějakém čtení dal a s patřičně pojatým přednesem, tak se lidi budou královsky bavit...:))
...jsem si ji odpůlky četl nahlas a dostal chuť ji i namluvit (nemám tak úplně odpudivej přednes) - je bezva čtivá...
» 27.01.2012 - 21:30
čubík:
Díky, čubíku :-) Když budeš chtít ji namluvit a nahrát, klidně to udělej a pošli mi na mail, já to tu poté přidám jako zvukový projev :-)
To bych fakt chtěl :-)
» 27.01.2012 - 23:48
Anonym
Začátek dobrý, pak to pokleslo k nule a na konci se ti to jen trochu vzchopilo. A chybí pointa. Zkus to pokrátit a nechat jen dobré.

Chtěl bys mít úspěch, viď? To my všichni.
:-)
» 28.01.2012 - 00:08
Moje povídky nemají pointu...
Zároveň ani nebudu nic krátit, protože to, co bych zkrátit měl, víš asi lépe než já :-) I tak samozřejmě děkuji za názor, chápu, že je spousta lidí, kteří mé povídky - nebo speciálně tuto - vnímají stejně jako Ty. Ale jak co napíšu, tak to i prezentuji, ať se to někomu líbí nebo ne.
Mně o úspěch nejde. Pro mne bude úspěch, když se nepozvracím, vše ostatní je nadplán.
» 28.01.2012 - 12:13
Dost dobrý...Zakousnul jsem se do toho až do konce... Na pointu se vyprdni.Život sám je jedna velká pointa a tvoje povídka o tom je.
» 28.01.2012 - 12:35
!!! A přeji Ti úspěch!***
» 28.01.2012 - 12:37
Bíša:
Děkuji, Bíšo, budu se snažit :-)
» 29.01.2012 - 06:42
I já ti přeju úspěch... :-)
» 29.01.2012 - 18:46
tohle se četlo samo - ST
» 29.01.2012 - 19:08
Suprovka...ty uspěješ všude:)))
» 31.01.2012 - 01:35
Když jsem tě potkala na svém fóru a četla si tvůj první příspěvek, tak už tehdy jsem věděla že jsi sakra moooc dobrej autor a to vůbec nepřeháním.
» 19.03.2012 - 19:56
a jak to čtení nakonec dopadlo?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Ruská ruleta | Následující: Balada na ostří nože
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Azurota [1]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.