Dopis z Angoulême - prolog

Francie, 1729

Posvátné ticho křížové chodby ostře pročísl rychlý klapot podpatků a nevhodné šustění taftových sukní. Ztemnělý prostor pouze na pár okamžiků prosvětlil záblesk smolných loučí, které se v další vteřině koketně skryly za ohybem kamenné zdi. Příchozí měli zřejmě dost naspěch, čemuž nasvědčovalo i to, že svou nečekanou návštěvou probudili tento malý osamělý klášter v tak nekřesťanskou ranní hodinu. Matka představená neznámé zapřísahala, aby zbytečně nenarušovali klid pesquiéského útočiště, ti však byli k jejím prosbám zcela hluší. Věc nesnesla odkladu!
Dveře nízké cely se s teskným skřípěním rozletěly, překvapeným zrakům se naskytl nevídaný pohled. Drobná postava klečící na studených dlaždicích se vyloženě třásla pod návalem potlačovaných vzlyků a v posledním záchvěvu agonie prosebně vzpínala propletené ruce k malému dřevěnému kříži, zavěšenému na protější stěně. Olejová lampička, slabě poblikávající v chladném průvanu, vykreslovala ponuré stíny, které by v jiných případech mohly působit až děsivě. Jejich sžíravou moc stačila rozptýlit spanilá tvář pobledlé madony, jejíž stříbřité oči teď nechápavě těkaly z jednoho cizince na druhého.
„Mademoiselle de Courame?“ zkusil ten nejodvážnější a rozpaky si mírně odkašlal.
Modlící poplašeně přikývla. Pomalu se zvedla z nedůstojné polohy a skrz slzy se pokusila zaostřit na tázajícího. Věděla, že v barchetových šatech a prostém čepci ničím nepřipomíná dceru hrabětě lavelanetského, přesto se snažila zapůsobit co nejvznešeněji, když se lehce uklonila a růžolící rtíky rozvlnila v roztomilém úsměvu.
„S kým mám tu čest?“
Šedý taft se zavlnil, podsaditá dáma rázně předstoupila před koktajícícho vikomta.
„Marie-Claire de Bouvilles, hraběnka z Limoux,“ zašveholila sladce.
Dívka neznatelně zamrkala a raději si přiložila dva prsty na levý spánek aby se přesvědčila, zda skutečně bdí. Uprostřed noci ji probudil strašlivý sen, ve kterém ji její otec prosil za odpuštění, za nedostatek lásky, kterou jí bohužel nemohl nikdy dát. Měla pocit, jako by se jí náhle vzdaloval, jako by se s ní loučil. V záchvatu šílenství se zoufale vrhla na zem a plačky žádala Boha, aby jejího otce opatroval a dával na něj dobrý pozor. Když se ohlédla, sledovaly ji z prahu pokoje páry zhrozených očí.
„Drahoušku, nesu vám bohužel špatné zprávy,“ šeptla malinová ústa hraběnky, která ji konečně vrátila zpátky do reality.
„Ano?“ hlesla sklíčeně.
„Totiž, milá Annabelle,“ madame se zajíkla. „Váš otec, hrabě de Courame… dnes v noci zemřel.“