Víla z Bretaně - 6. část

Francie – Bretaň, 1475

Zhluboka vdechl štiplavý kouř s vírou, že mu snad konečně pomůže zaplašit jeho nejděsivější noční můry. Vysvobození se však nekonalo – tváře získaly popelavý nádech, krev bolestně zaskřípala pod krystalky ledu.
Neuplynuly ani dva dny od doby, co dospěl k názoru, že nejlepší bude opustil tento zpropadený kraj jednou provždy – jenže teď se namísto mohutných lamballských zdí vyjímalo na přímořském skalisku pouze několik ohořelých ruin a on byl tak nucen své rozhodnutí rázně přehodnotit. Plameny ještě olizovaly část západního křídla hradu, zbytek slabě doutnal.
A Duncan se mračil. Jak to, že požár nikdo nehasí?
V neblahé předtuše sklouzl z hřbetu svého černého hřebce, čistokrevného Araba (dar od samotného Eduarda z Yorku), a rozeběhl se k pobořené tvrzi.
Zvedl se mu žaludek, dusivě se rozkašlal. Pach spáleného masa byl tak odporný!
Bože, uvědomil si vzápětí, to je lidské maso!
Oči se rozšířily nefalšovanou hrůzou – nádvoří mizelo pod hromadou lidských těl. Mrtvých těl.
Výkřik raněného zvířete.
„Ysobel!“
Musí ji najít. Musí!
Přízemí hraběcího sídla přichystalo i tak otrlému rytíři šokující podívanou. Tělo mladé ženy, sežehlé k nepoznání, muž s několika šípy v zádech, křehká panenka s vykasanými sukněmi a prořízlým hrdlem.
„Ysobel!“
Takovou smrt nepřál nikomu – ani de Lamballovi a jeho rodině. To přece nechtěl…
„Tatínku?“
Plačtivý hlásek vytrhl Duncana z počínající otupělosti.
Maličká princezna stála na prahu, zmateně mžourajíc zelenkavýma očima.
„Tati?,“ střelila zkusmo.
Vrhl se k ní.
„Ysobel.“
Přehodil přes ni svůj plášť, nevybíravě popadl do náručí, a přímo závratnou rychlostí proběhl s oním drahocenným nákladem celé nádvoří. Nutno podotknout, že přitom pištěla jako pominutá.
„Tatííí…“
Shodil ji s ladností pytle ječmene.
„Ticho,“ přikázal popuzeně.
Smaragdový záblesk.
„Tatínkůůů…“
Mozolnatá dlaň netrpělivě zalepila její ústa. Alespoň do doby, než zuřivě skousla.
Zavyl bolestí.
„Ysobel.“
Dívenka zamrkala. Odkud zná její jméno?
„Já chci tatínka“, vzlykla nešťastně.
Duncan se soucitně pousmál.
„Já vím,“ hlesl a něžně ji pohladil po uslzené tvářičce. „Tvůj tatínek…“
Vyděšeně popotáhla.
„ Tatínek?“
Co teď, kruci?
„Tvůj tatínek mě požádal, abych tě odvezl s sebou.“
„Proč? A kde je maminka?“
Pochopil, že bude muset být hodně trpělivý.
„Tví rodiče chtějí, abys konečně poznala svou babičku,“ začal oklikou.
„Já ale mám babičku,“ namítla Ysobel. „A chci tatínka!“
V tu chvíli mu připadala neskutečně u-fňu-ka-ná.
„Já vím, že už jednu babičku máš,“ zkusil to znovu. „Ale každá holčička má přece dvě babičky.“
„Vážně?“ podivilo se rusovlasé vřeštidlo.
„Vážně,“ odpřísáhl Duncan.
„A ty máš taky dvě babičky?“
Rozhodl se její otázku ignorovat.
„Tvoje babička si tě přála moc poznat, a tak mi tvůj tatínek nakázal, abych tě doprovodil.“
Vypadala, že přemýšlí.
„A proč se mi o tom nikdo nezmínil předem?“
S tou budou problémy.
„Překvapení,“ broukl v odpověď.
„Aha,“ kývla na srozuměnou. „ A…“
Už ne!
„Musíme jet,“ zarazil možné protesty a raději ji rychle vysadil na Araba.
„Ten je krásný,“ tleskla potěšeně Ysobel. „Jak se jmenuje?“
„Díol.“
„A…“
Tlumené zasyčení.
Ysobel snadno pochopila, že její ochránce nejspíš nechce o ničem mluvit. Pokorně sklopila oči, pohodlně se uvelebila v bezpečí rytířových paží. Zanedlouho dokonce klesla ohnivá hlavička na Duncanovu hruď. Přitáhl cípy pláště víc k tělu, aby se nenachladila.
Teď už je jenom jeho…