Víla z Bretaně - 5. část

Anglie, 1487

Brenna nakrčila pihovatý nosík, oči barvy rozbouřených oceánů nelítostně metaly smrtící blesky. Milosrdná pokora zmizela v hlubinách nenávratna, odkolébaná na vlnách vlastní uražené pýchy a ješitnosti.
„Řekněte to ještě jednou?“
Jindy tak melodický hlásek nyní vylétl do téměř nadpozemských výšek. Někdo by možná podotknul, že spíše hraničí s hysterií. A opravdu – ohnivá divoženka neměla k tomuto stavu příliš daleko.
„U-fňu-ka-ná,“ odsekával jí v ústrety šklebící se společník. Nikdy by nevěřil, jak snadno se dokáže rozpálit.
„Ó!“
Brenna si rozzuřeně dupla. Měla ho v tom lese nechat, nevděčníka.
Tvrdá klášterní výchova opět vystrkovala své nezbedné růžky. ‚Mladá dáma musí zůstat v klidu za všech okolností‘, brblávala sestra Klára. ‚Jen umíněné malé děti dupou jako králíci.‘
Odfoukla si ofinu z čela a raději začala počítat do deseti.
Když se dnes ráno probudila, slunce se právě hravě proplétalo skrze nadýchané obláčky. Vidinu dalšího spánku zahnala hned v počátku, myšlenky se totiž neustále potulovaly poblíž černého rytíře.
Rowena dle dívčina předpokladu dohled nad raněným dávno vzdala, proto ji jemně probudila a obětavě převzala její úkol. Jen však za jeptiškou zapadly dveře cely, raněný jako zázrakem přišel k sobě.
„Co tady chceš?“ vyštěkl ostře.
To nebylo zrovna přivítání, které Brenna čekala.
„Prosím?“ hlesla překvapeně, po očku sledujíc, zda do místnosti náhodou nezavítal někdo nepovolaný.
„Tak co chceš?“
Tentokrát už nemohla předstírat, že ta přidrzlá otázka nebyla určená jí. Ale co, s hulvátem si ruce špinit nebude.
„Drahý pane,“ začala vcelku poklidně svůj proslov. „Dovolte mi, abych vám sdělila, že …“
Hrubě ji přerušil.
„Nezajímá mě tvůj názor.“
Zhluboka se nadechla. Ten prevít!
„Pane, nikdo vám nedovolil, abyste mi tykal“ ohradila se dotčeně, přesto vnímala tuto větu jako svůj triumf.
„A?“
A bylo po radosti. Ledový hlas a pohled dravce ji na okamžik zmátly.
„Proč mi stále tykáte?“ zajímala se.
Naklonil hlavu a sladce zašeptal.
„Vždycky tykám malým holkám. Víc si nezaslouží.“
„Malým holkám?“
Nějak jí unikal význam slov.
„Chcete tím snad říct, že…“ zadrhla nevěřícně.
„Chci tím pouze říct, že jsi pro mě ufňukaná holčička v klášterním hábitu. Ještě něco?“
Brenna nasucho polkla. Co se to s ním stalo? Nebo si pro svou dětinskost zkrátka neuvědomila, že statečný černý rytíř je jenom její vybájená představa?
„Stát,“ zavrčel rozkazovačně.
„Obvazy…“
„Nic od tebe nechci.“
Rychle sklonila hlavu, aby náhodou nepostřehl její rozrušený pohled. Nejraději by ho vzala něčím pořádně těžkým po jeho dubové palici!
„Dobrá,“ zamumlala a otočila se k odchodu. Přece s ním nebude zbytečně ztrácet svůj drahocenný čas.
„Počkej!“
Ztuhla na místě, ale nereagovala.
„Zavolej mi matku představenou… A běž už.“
Brenna stiskla zlostí dlaně, až jí zbělely klouby. Chová se k ní jako k poslední děvečce!
Nenávidí ho. Nenávidí!

Černý rytíř zmoženě vydechl. Musel to udělat. Musel – jinak by se neudržel a vrhl se na ni ještě tady, v domě božím.
Ach, Ysobel.