Víla z Bretaně - 3. část

Anglie, 1487

Mdlý plamínek odumírající svíčky v náhlém průvanu protestně zaprskal. Drobná dívka pominula chápavé pomrkávání matky představené, plnou pozornost nadále soustředila na raněného. Když se při svém neplánovaném útěku před několika málo hodinami setkala s tajuplným rytířem tváří v tvář, málem umřela hrůzou. Kromě abatyše a řádových sester v klášteře nikdo jiný nežil. Čas od času k branám zabloudila bláznivá Ava nebo starý žebrák. Nikdy však neviděla… jak to jenom říct?
Brenna se zachvěla. Měla sto chutí pokřižovat se za své hříšné myšlenky, ale, Bože odpusť, ten muž byl tak svůdný! Když ošetřovala jeho zranění nemohla si nepovšimnout četných jizev na snědém těle. Byly všude. Tedy – téměř všude. Samozřejmě, že se nedívala úplně všude, že… Málem se opět pokřižovala.
První rozpaky obdařily její tvář lehkým ruměncem při zjištění, že pod potrhanou tunikou hrozivého rytíře se nachází drsné, svalnaté tělo. Situaci jí neulehčovala ani zemitá vůně jeho pokožky, která nebezpečně podněcovala bohatou fantazii. Léčivý obvaz přistál na poraněném boku až s překvapivou rychlostí.
Rusovláska stiskla rty. Bezmyšlenkovitě studovala jeho poklidnou tvář, přivřená víčka, lehce nepravidelný dech. Stále se nemohla zbavit pocitu, že tvář toho muže už někdy viděla.
„Jdi si odpočinout, dcero,“ vybídla dívku ustaraná matka představená.
Brenna zaváhala.
„Mohu tu ještě zůstat?“ odvážila se nakonec zdvořile přednést svůj návrh. „Zdržím se jenom chviličku.“
Stará žena krátce pokývla.
„Dobrá, pošlu sem sestru Rowenu o něco později.“
Dvířka cely bezhlesně klapla a dívka se raději rozhodla věnovat pobledlému rytíři. Musel to být rytíř, tím si byla jistá. Sestra Klára znala pár příběhů o jejich životě – o bitvách, úkladných vraždách, zradě… a lásce. Jestlipak i on prožil to, co jim ctihodná jeptiška po večerech vyprávěla?
Z úvah ji definitivně vytrhl upřený pohled tmavých očí a přidušený povzdech.
„Anděl.“
Pobavený úsměv rozzářil zelené smaragdy.
„Horečka,“ zamumlala vzápětí starostlivě, otírajíc rozpálené čelo. Jemnými prstíky opatrně prohmatávala okolí rány s cílem zjistit, zda se náhodou nezanítila.
Podrážděný sykot.
„Promiňte,“ špitla Brenna omluvně a dál se soustředila na svou práci.
„Kde to jsem?“ zasípal bezejmenný. Následný prudký pohyb se ale neukázal jako příliš vhodné řešení.
„Klid, uklidněte se,“ tišil ho anděl. „Jste u jeptišek v Abbelow.“
„A co tady dělám?“
To jsou všichni muži tak otravní?
„Nevím,“ odvětila rozladěně. „Našla jsem vás v lese.“
Už už se ji chystal podrobit dalšímu křížovému výslechu, Rowena však nezklamala.
„Musím jít,“ prohodila dívka na rozloučenou.
„Počkejte…“
Spiklenecká jiskra v koutku očí.
„Ještě něco?“
Mysli, mysli!
„Jak se vlastně jmenujete?“
Špetka zájmu a kupa souznění.
„Brenna, Brenna Spaldingová.“