Víla z Bretaně - 2. část

Francie – Bretaň, 1475

Duncan MacPherson obtížně přivykával dráždivému francouzskému ovzduší, navíc okořeněnému i špetkou zhrzeného mužského ega. Druhové ve zbrani potupně vyhnáni zpět na britské ostrovy? Na to se jen tak nezapomíná. Žádný div, že se necítil ve své kůži. Návrat na místa, kde jeho soukmenovci pocítili na vlastní kůži zdrcující porážku stoleté války, by se nezasvěceným mohl jevit jako nebetyčné šílenství.
Krčmář velice snadno pochopil, s kým má tu čest. Podmračený rytíř zaplatil lichotníčkovi za potřebnou informaci pár kulaťoučkých sous, vytouženého koně se však nedočkal.
„Bída je všude,“ krčil obtloustlý mužík rameny a raději se věnoval pobudům, posedávajícím pod ztrouchnivělým trámovím. Odměnu už dostal, tak co?
Cesta na hrad Ys-de-Lamballe naštěstí Duncanovi utekla poměrně rychle. Alespoň měl dostatek času promyslet si další postup, nekonečné omílání krvavých vidin značně zmáhalo.
Než opustil domov zapřísáhl se, že ve svém úsilí nepoleví, dokud po právu neztrestá vraha svého otce. Od matky neočekával nic – pohledná vdova se dokáže zabavit i jinými způsoby než jen marným truchlením. Sean – tomu ještě nebylo ani patnáct – po něm přece nemohl žádat, aby ho podpořil. Jeho malý bratříček… Jedině strýc Roderick projevil dostatek pochopení pro jeho záměry, dokonce financoval onu divokou plavbu přes kanál La Manche. Ten nezradil!
Hluboká vráska zhyzdila mladíkovo nakrčené čelo. Taktika jasná – nejprve obhlédnout situaci. A až to bude pan hrabě nejméně čekat, zasadit rozhodující úder.
Křečovité zakuckání. Spadla klec.
Majestátní sídlo de Lamballe, které se náhle vynořilo zpoza lesního porostu, se nedalo ani v nejmenším srovnávat s tvrzí Duncanova otce. Spalující nenávist zadoutnala nanovo. Zaťaté zuby a nehty bezmyšlenkovitě drásající jílec meče.
Poznal ho bez nejmenších obtíží. Slyšel už dost o tom, jak je hradní pán neopatrný, prochází se mezi svými lidmi bez doprovodu… O to bude jeho úkol jednodušší.
Při proplétání mezi řemeslníky všeho druhu na kratičkou chvilku zatoužil zapomenout na všechna dosavadní příkoří, vrátit se v klidu domů. Ale dal slib.
Postarší venkovanka mu nacpala pod nos smradlavou kůži.
„Kupte pane, kupte.“
Ztuhl na místě.
Bastien de Lamballe stál přímo před ním a v širokém náručí se zběsile třepetala navztekaná víla.
„Já nechcííí,“ pištěla vzdorovitě.
Černý rytíř ztěžka polkl.
Překrásná.
Hrabě pomalu odcházel, rozdurděná holčička uraženě klusala po jeho boku. Duncan víc nevnímal obchodníky, nabízející své laciné zboží. Nevnímal mrzáky, žebrající o almužnu. Nevnímal dokonce ani Bastiena. Právě se v něm cosi zlomilo…
Jasně si uvědomoval, že nemůže svou pomstu dokončit. A bylo mu to vlastně jedno. Té malé se zkrátka nesmí nic stát. Nikdy!
„Otče…“
Bezpodmínečná kapitulace.