Víla z Bretaně - 1. část
První setkání... nebo ne?
» autorka: odettka » Romány / Romantické |
Anglie, 1487
Od vlhkých zdí malé řeholní cely se v několikanásobné ozvěně odrazil poděšený vzlyk nebohé víly. Třas neustával, chvějící se prsty zmateně přejížděly orosené čelo ve snaze alespoň částečně zmírnit divoký tlukot srdce.
Byl to jen sen, špatný sen – nic víc.
Hluboký nádech a smířené vklouznutí pod tenkou přikrývku. I matka představená přece říká: ‚Ráno moudřejší večera‘. Navíc když zavře oči, nemůže se jí nic stát.
Spánek však nepřicházel. Brenna tak zůstala odsouzena ke studiu mrtvolné šedi neotesaných kamenných kvádrů s občasným problesknutím ďábelských pařátů. Došlo jí, že se jedná o pokřivené větve stromů, které v měsíčním svitu ohýbá skučící vítr. Dešťové kapky monotónně pleskaly o zamřížované okénko, děsivé ticho v nepravidelných intervalech narušoval neodbytný hrom.
Dívenka, zamotaná v chatrných prostěradlech, sklesle pozorovala bouření živlů v nejasných konturách ztmavlého pokoje. Cítila se strašně. Po kolikáté ji vyděsil ten sen? Po sté, po tisící?
„Ach, tatínku,“ přidušené zakňourání.
Jako by to bylo včera. Otec, bránící se několikanásobné přesile. Matka, prosící za Odette, Raula, Marie-Ange… Obrovský oheň – plameny divoce olizující celý hrad… A ona, schoulená v náručí Jeanne…
Tichounký výkřik ztrápeného nitra. Proč?
Klášter v Abbelow poskytl nešťastnici po oné hrozivé události přímo dokonalou ochranu – ale před čím? Matka představená mlčela, Genevieve mlčela, všichni mlčeli.
Smaragdové oči krátce zatřpytily, dech se nepatrně zrychlil. Spuštění chodidel na studenou podlahu, neslyšné proklouznutí okolo podřimující sestry Fiony.
Brenna statečně zdolala první patro i schody vedoucí k hlavní bráně. Když však sundávala dřevěnou závoru z klášterních vrat, poprvé zaváhala. Svět venku sliboval mnohé...
V dalším okamžiku vtančila nešťastná víla vstříc objetí dešťových kapek a zvonivě zacinkala.
Svoboda! Konečně! Svoboda!!!
Armagedon sílil a Brenna se jen smála.
Překvapivý dotek propletl jemné prstíky s mozolnatou dlaní. Tmavé oči se vpily do bezedných studánek. Čas se zastavil. A černý rytíř se bezmocně skácel do dívčina náručí.
Od vlhkých zdí malé řeholní cely se v několikanásobné ozvěně odrazil poděšený vzlyk nebohé víly. Třas neustával, chvějící se prsty zmateně přejížděly orosené čelo ve snaze alespoň částečně zmírnit divoký tlukot srdce.
Byl to jen sen, špatný sen – nic víc.
Hluboký nádech a smířené vklouznutí pod tenkou přikrývku. I matka představená přece říká: ‚Ráno moudřejší večera‘. Navíc když zavře oči, nemůže se jí nic stát.
Spánek však nepřicházel. Brenna tak zůstala odsouzena ke studiu mrtvolné šedi neotesaných kamenných kvádrů s občasným problesknutím ďábelských pařátů. Došlo jí, že se jedná o pokřivené větve stromů, které v měsíčním svitu ohýbá skučící vítr. Dešťové kapky monotónně pleskaly o zamřížované okénko, děsivé ticho v nepravidelných intervalech narušoval neodbytný hrom.
Dívenka, zamotaná v chatrných prostěradlech, sklesle pozorovala bouření živlů v nejasných konturách ztmavlého pokoje. Cítila se strašně. Po kolikáté ji vyděsil ten sen? Po sté, po tisící?
„Ach, tatínku,“ přidušené zakňourání.
Jako by to bylo včera. Otec, bránící se několikanásobné přesile. Matka, prosící za Odette, Raula, Marie-Ange… Obrovský oheň – plameny divoce olizující celý hrad… A ona, schoulená v náručí Jeanne…
Tichounký výkřik ztrápeného nitra. Proč?
Klášter v Abbelow poskytl nešťastnici po oné hrozivé události přímo dokonalou ochranu – ale před čím? Matka představená mlčela, Genevieve mlčela, všichni mlčeli.
Smaragdové oči krátce zatřpytily, dech se nepatrně zrychlil. Spuštění chodidel na studenou podlahu, neslyšné proklouznutí okolo podřimující sestry Fiony.
Brenna statečně zdolala první patro i schody vedoucí k hlavní bráně. Když však sundávala dřevěnou závoru z klášterních vrat, poprvé zaváhala. Svět venku sliboval mnohé...
V dalším okamžiku vtančila nešťastná víla vstříc objetí dešťových kapek a zvonivě zacinkala.
Svoboda! Konečně! Svoboda!!!
Armagedon sílil a Brenna se jen smála.
Překvapivý dotek propletl jemné prstíky s mozolnatou dlaní. Tmavé oči se vpily do bezedných studánek. Čas se zastavil. A černý rytíř se bezmocně skácel do dívčina náručí.
Tipů: 7
» 09.01.12
» komentářů: 5
» čteno: 1004(15)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Víla z Bretaně
» 09.01.2012 - 21:55
ttragelaf
... historické ?
To je děsivě dobrodružná romantika.
A kapitoly - nedopité šálky - to je jako
když Šahrazáda napíná chudáka krále.
A vůbec - ta Bretaň - mrazí mě v zádech.
To je děsivě dobrodružná romantika.
A kapitoly - nedopité šálky - to je jako
když Šahrazáda napíná chudáka krále.
A vůbec - ta Bretaň - mrazí mě v zádech.
» 09.01.2012 - 22:42
odettka: Ta si umí vybrat počasí na procházku jako já ;-)
Btw - lepší chytat zbojníka než rytíře... toho kovu... to musí být, jako když ji trefí konzerva olejovek ;-D
(Nechybí ti tu "se"? Smaragdové oči krátce zatřpytily...)
Btw - lepší chytat zbojníka než rytíře... toho kovu... to musí být, jako když ji trefí konzerva olejovek ;-D
(Nechybí ti tu "se"? Smaragdové oči krátce zatřpytily...)
» 10.01.2012 - 19:12
Trochu mi to připomenulo dílo: Královna tří králů, nebo jak se to jmenuje. Napsala to myslím Vaňková a je to o Richenze (Elišce Rejčce).
Rozhodně si počkám na další kapitolky a budu se na ně těšit :)
Rozhodně si počkám na další kapitolky a budu se na ně těšit :)
» 10.01.2012 - 21:10
Nienna: Bledulky rády deštík :) Jinak rytíře možno představit i v minimalistické formě - opnuté kalhoty a rozedraná halena, brnění v nedohlednu...
PS: A na oči mi nesahej! :)
Theresa: Žena pro třetího krále - pro mě kdysi povinná četba do krásné literatury. Ale pravdou je, že v té době měla víla minimálně deset kapitol :)
PS: A na oči mi nesahej! :)
Theresa: Žena pro třetího krále - pro mě kdysi povinná četba do krásné literatury. Ale pravdou je, že v té době měla víla minimálně deset kapitol :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Víla z Bretaně - prolog | Následující: Víla z Bretaně - 2. část