PAWARE

Každý máme svoji rakev,
po smrti do ní uloží naše tělo,
podobné spícímu...

Ty majetnější
(na jejich přání)
balzamují.

Ne každý si to přeje,
ale u šlechty
je to vcelku běžné;
na smrtelné posteli
dávají obvykle písemný souhlas.

Jako malí chlapci
jsme měli svého učitele,
který nám povídal
o rakvích - kde se dají najít,
jak se dají najít,
ukazoval nám kouzla
a my jsme se od něj učili.

"Hledá se jedna vzácná rakev",
povídal nám jednou,
"jsou v ní ostatky jedné
krásné princezny."

Nechápal naše udivené výrazy.

"Je balzamovaná,"
řekl jako by to
byla samozřejmost.

"Ach tak," kývali jsme hlavami
v jednom rytmu.

"Stačí když vyslovíte její jméno,
to vás k rakvi dovedete,
musíte mít ovšem tohle."

Vytáhl zaprášený mobil, no, ano, byl to mobil.

"Vyslovit to do toho mobilu,
naviguje vás k místu jako virgule."

Chápali jsme, co uděláme,
i když jsme se za to modlili.

Zradili jsme našeho učitele.

Sebrali jsme mu mobil
a na googlu hledali jména
zesnulých princezen,
byla jich tam celá řada.

Kewa, Mista, Rubima...

Mobil byl tichý.

Gita, Jutina, Paware...

Zničehonic se mobil rozvibroval.

Paware, to je ono!

Zavolali jsme přes skype
našemu učiteli.

"Je to Paware, pane učiteli,
je to Paware, máme to!"

Ani se neptal, jak jsme to zjistili,
zřejmě o našem lupu neměl ani ponětí.

"Zůstaňte tam, prosím!"

Utekli jsme poháněni tím
dojít k hrobce,
navlékli jsme na sebe
bundy a vyrazili.

"Zabiju Vás!"
Zabiju Vás...

Když jsme hrobku našli
(byla na místním hřbitově,
v jedné doslova zapadlé díře)
spatřili jsme učitele,
byl trochu zmatený, ale vypadal odhodlaně.

Napřáhl se jako by jednomu z nás
chtěl dát pohlavek, ale zableskl
se mu v ruce nůž...

Kamarád padl s nožem v krku.

"Co jste to udělal?"

"Co vy jste to udělali?"

A tak jsme tam tak stáli,
nad hrobkou princezny Paware,
nad mrtvým tělem kamaráda,
já v slzách se svým rozhněvaným učitelem.

...brzo bude konec světa...

a my čekali až si pro nás přijde.