Srdce bojovnice II - 20. kapitola

„V tom případě bys měla raději zůstat v armádě!“ ozvalo se přímo za mnou.
Prudce jsem se otočila a vyčítavě loupla po Nimloth očima. Také se mohla uráčit mě varovat, že se kapitán blíží! Jenže podle jejího dočista tumpachového výrazu jsem vzápětí usoudila, že ji jeho příchod zaskočil stejně jako mě.
„Pane,“ sklonila jsem lehce hlavu a doufala, že moje planoucí tváře zchladnou dřív, než k němu budu muset opět vzhlédnout.
„Tak se mi zdá, že mě tituluješ pouze tehdy, když se ti to hodí, Riel!“ poznamenal Glorfindel odměřeně a aniž by se namáhal sundat si kožené rukavice, ukazovákem mi pozvedl bradu a přinutil mě tak čelit jeho tvrdému pohledu.
„Titulovala bych Vás důsledněji, avšak dosud jste mi nebyl představen!“ odsekla jsem a Nimloth vedle mne šokovaně zalapala po dechu.
„Troufalost ti rozhodně cizí není! Ovšem zdravého rozumu se ti poněkud nedostává, že?“ Kapitán se krátce zahleděl na Nimloth, která naši malou výměnu názorů nepokrytě hltala a jejíž oči v tu chvíli svou velikostí nápadně připomínaly střelecké terče. „Můžeš jít!“ sdělil jí poměrně mírným tónem, ovšem i tak bylo dosti zřejmé, že je to rozkaz. A ona si toho byla plně vědoma.
S drobnou úklonou se vydala pryč a Glorfindel důsledně vyčkal, dokud nám zcela nezmizela z dohledu, než znovu promluvil.
„Postačí, když se ti představím sám a nebo požaduješ větší formálnost?!“ navázal sarkasticky na mou předchozí poznámku.
„Jakkoli to uznáte za vhodné, pane.“
„Jak velkorysé od tebe! Dobrá. Jsem Glorfindel, kapitán imladriských vojsk. A pokud mě budeš i nadále takto provokovat, pak též tvá nejhorší noční můra!“ dodal a výhrůžně se na mne zamračil.
„Nevím o tom, že bych Vás něčím provokovala, pane,“ zadívala jsem se na něho docela nevinně.
„Ovšem. A na tenhle pohled ti Thranduil skočil? Domníval jsem se, že je bystřejší!“
„Pokud mohu být tak smělá, proč vůbec vedeme tento rozhovor, pane? Vždyť jste se beztak již rozhodl, že mne ve svém mužstvu nechcete. Či se snad mýlím?“
„Ještě jsem tě docela neodepsal, Riel! Ale pokračuj ve svém dosavadním chování a budeš se ty rostliny muset přece jen naučit, protože to bude jediná činnost, kterou tady budeš smět ještě vykonávat!“
Na tohle jsem raději nijak nereagovala. Obávala jsem se totiž, že by kapitán ohodnotil jakoukoli mou odpověď jako další provokaci.
„A teď mi laskavě vysvětli ten svůj dotaz na onu elleth! Co to mělo znamenat?! Ty snad už nechceš být vojákem?!“
„Ona elleth má jméno, pane! Jmenuje se Nimloth a je to švadlena! Nepochybně jste se s ní již několikrát setkal!“ oznámila jsem mu podrážděně, neboť mě dopálilo, jak přezíravě o ní mluví.
„Ona elleth,“ zopakoval kapitán a dal na ta dvě slova neobyčejný důraz. „... mne naprosto nezajímá a na jejím jménu mi ani v nejmenším nesejde! Hodláš mne snad pro to soudit?! Protože bych tě v tom případě rád upozornil, že ve vojsku je tu několik stovek vojáků a já znám jméno každého z nich. Kolik jich znáš ty, Riel?“
„Nu... jsem tu zatím teprve krátce...“ vymlouvala jsem se, nicméně jsem musela neochotně uznat, že na jeho slovech nejspíš něco bude.
„To máš pravdu. Předpokládám tedy správně, že v Eryn Galen jsi znala všechny vojáky jménem, ano?“ dotíral dál, docela jako vlk, který zachytil krvavou stopu...
„Ne tak docela, pane...“
„Takže odpověď zní ne?“
Zarytě jsem mlčela. A nadávala si, že jsem tuhle hloupou debatu v prvé řadě vůbec začala.
„Zeptám se tedy jinak. Když jste jeli na nějakou výpravu... znala jsi jménem všechny své spolubojovníky?“
Téměř neznatelně jsem zavrtěla hlavou.
„Chceš mi tvrdit, že znáš jméno kdejaké švadlenky, ale ani ses neobtěžovala vyzvědět jména ostatních vojáků? A to ani těch, na kterých v boji závisel tvůj život a jejich zase na tobě?“ otázal se a z jeho hlasu bylo patrné, že už pouhá představa něčeho takového je pro něho zcela nepřijatelná.