Srdce bojovnice II - 22. kapitola

„Myslíte si snad –“ začala jsem protestovat, ale kapitán mě rázně přerušil.
„Neurážej laskavě mou inteligenci nějakými nejapnými výmluvami! Oba přece dobře víme, jak jsi k těm jizvám přišla!“ seknul po mně natolik ostře, až jsem se bezděčně přikrčila.
„A i kdyby ano… Copak Vám snad záleží na tom, zda budu žít nebo ne?“ zmohla jsem se na tichý dotaz.
Jestli se mi někdy zdály princovy činy značně nepředvídatelné, tak u Glorfindela jsem už vůbec netušila, na čem s ním vlastně jsem. Chvílemi se mi zdálo, že mě nenávidí, ale většinou hned vzápětí udělal něco, čím tuhle domněnku opět vyvrátil. Nerozuměla jsem jeho chování a to se mi pranic nezamlouvalo, protože nevypočitatelnost mě vždy znervózňovala. Znamenala nebezpečí…
„Samozřejmě že mi na tom záleží,“ ubezpečil mne Glorfindel s celkem přívětivým pousmáním. „Nerad bych totiž musel vysvětlovat Thranduilovi, proč se s tebou může setkat teprve až na druhém břehu…“
Prudce jsem se nadechla. „Přece už jsem Vám říkala, že –“ chtěla jsem jeho slova popřít, ale on mne ani tentokrát nenechal domluvit.
„Ušetři mne toho, Riel! Lhát neumíš a zapírat také ne! A mne už ty tvé chabé pokusy opravdu unavují!“ oznámil mi tónem, který nepřipouštěl odpor.
Mlčky jsem přikývla, že to beru na vědomí. Bylo beztak zřejmé, že si na můj vztah s princem už dávno utvořil svůj vlastní názor a nic z toho, co řeknu, ho nemůže změnit. Což ostatně hned potvrdila jeho další slova.
„Proč jsi vlastně odjela z Eryn Galen? Ellith většinou neprchají, když o ně projevuje zájem někdo jako Thranduil…“ prohodil zamyšleně a já si nemohla nevzpomenout na Lindira, který se mě před mým zbabělým útěkem otázal na něco podobného.
„Stále ještě Vám mohu říci, že Vám do toho nic není, pane?“ vyzvídala jsem, ale kapitán zamítavě potřásl hlavou.
„Již ne, nyní jsi pod mým velením, Riel! A já chci znát odpověď!“
„Pak vězte, že jsem odjela, neboť jsem neměla v úmyslu zahřívat princi jeho lože!“ odsekla jsem briskně.
„Copak to bylo to jediné, co od tebe požadoval? Tomu nevěřím!“
„Věřte si, čemu jen chcete, pane!“ odvětila jsem zarytě.
„Víš, že je s tebou značně těžké pořízení? Už kvůli tomu pochybuji, že by se Thranduil tolik namáhal jen proto, aby tě dostal do postele. Jistě v tom bylo i něco víc. Ale dobrá… nechť je po tvém. Beztak už je čas, abychom se odebrali k obědu. Což byl ostatně hlavní důvod, proč jsem tě nyní vyhledal.“
„Kvůli obědu?“ podivila jsem se, protože mi připadalo značně zarážející, že by posílali kapitána svolávat Eldar k jídlu.
„Ovšem. Podle všeho to vypadá, že jsi pro dnešní den čestným hostem.“
Pokusila jsem se o nadšený úsměv, ale spíš jsem musela vypadat jako někdo, koho akutně rozbolely všechny zuby.
„Nezdá se, že by tě ta pocta příliš těšila…“ konstatoval Glorfindel. „Ale neměj obavy. Dnes to nějak přetrpíš a zítra už budeš obědvat se zbytkem mužstva. A můžeš se s nimi rovnou začít seznamovat, protože já požaduji, abys bezpodmínečně znala jména přinejmenším těch, se kterými budeš právě sloužit. A hodlám si to pravidelně prověřovat, je to jasné?“
Odevzdaně jsem přisvědčila. Kapitán tím zřejmě považoval naši konverzaci za ukončenou, protože vyrazil směrem k domu a já ho s malým odstupem následovala.
„Pane… mohu mít ještě jednu otázku?“ pronesla jsem nesměle k jeho širokým zádům.
„Zkus to,“ pobídl mne, ale příliš povzbudivě to neznělo. A ani se neobtěžoval se zastavit. Přesto jsem to brala jako souhlas.
„Jen bych chtěla vědět, jestli máte nějakou představu, kdy se asi vrátí Saeros…“ zeptala jsem se ho a vzápětí jsem byla nucena zoufale zalapat po dechu, který jsem si nárazem do kapitánovy solidní hrudi docela vyrazila.
„Doufáš snad, že tě zachrání, Riel?“ opáčil Glorfindel a jeho modré oči se s pohrdáním zabodávaly do mé tváře. „Jak těší mne, že tě musím zklamat! Neboť tvůj milý se nevrátí dříve než za dva týdny! A do té doby jsi mi vydána na milost a nemilost! Tak si na to raději rychle zvykni!“