Emička a pejsek Šeltejsek (1)

Krásně se to Emičce v její postýlce spinkalo, když ji najednou ze spaní vyrušil nějaký šramot, jako kdyby někdo zlehka škrábal na dveře.
„To se mi asi něco zdálo,“ řekla si Emička, obrátila se na druhý bok a chtěla spát dál.
Vtom se ale škrábání ozvalo znovu.
„Tak to se mi nezdá. Co to asi je? Nevržou nám schody?“
A znovu se to škrábání ozvalo.
To už Emička nevydržela, vstala z postýlky a otevřela dveře. Za dveřmi seděl pejsek Šeltejsek. Hned jak Emičku uviděl, povídá: „Vstávej Emičko, už je ráno. Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a ty jsi ještě v posteli. Pojď si se mnou hrát.“
„To není pravda Šeltejsku, žádné ráno není. Kdybys mě nevzbudil, tak bych mohla ještě hezky spát. Ráno je tehdy, až když se sama probudím. Do té doby je noc. Aspoň dědeček to říká. A ještě říká, že všichni slušní lidé v noci spí. Říká, že v noci, vstávají jen cvoci.“
„To tedy dědeček říká, že já jsem cvok!“ naježil se Šeltejsek.
„Tos řekl ty,“ odpověděla Emička. „A nešťouchej do mě pořád tím svým dlouhým nosem.“
„Tohle já dědečkovi nedaruju,“ zlobil se Šeltejsek. „Rozkoušu mu sváteční boty…“
„Jen se opovaž,“ napomenula ho Emička. „Dědeček tě za to uváže k boudě a půjde si koupit nové boty. Bez tebe, ty zůstaneš pěkně uvázaný. A nekoupí ti ani granulky. To víš, když bude muset kupovat boty, nezbudou mu peníze na granulky.“
„No dobře,“ zachmuřil se Šeltejsek, „tak já tedy počkám, až si po obědě lehne, a pak začnu štěkat.“
„A já to na tebe řeknu…“
„Víš Emičko, že se nemá žalovat. To není pěkné. To se přece nedělá.“
„A sežrat někomu sváteční boty, to se dělá? A budit štěkáním někoho když spí? My tě taky nebudíme, když si uprostřed chodby lehneš a všichni tě musejí obcházet.“
Šeltejsek se protáhl a vběhl k Emičce do pokojíčku.
„Nemlať mě tím ocasem. Pořád s ním musíš mávat,“ napomenula ho Emička.
„A víš co,“ řekla ještě. „Po snídani si půjdeme postavit na zahradu boudičku. Tam do rohu, kde je takový malý les. A ty budeš ocasem pěkně zatloukat hřebíky, ať je z tebe taky nějaký užitek.“
Šeltejsek