Emička a pejsek Šeltejsek (2) – Perníková chaloupka

Jak Emička s pejskem Šeltejskem stavěli perníkovou chaloupku
» autor: Zdeněk Farkaš
„To je hezká boudička,“ poznamenala Emička. „Ještě střecha a bude hotová.“
„A z čeho tu střechu uděláme?“ zeptal se pejsek Šeltejsek.
„Z čeho? Z čeho?,“ začala Emička přemýšlet, když najednou uviděla přicházet babičku.
„Támhle jde babička, ta nám určitě poradí,“ zavolala a rozeběhla se směrem k ní.
„Babičko! Babičko! Podívej se, jakou jsme si se Šeltejskem postavili hezkou boudičku.“
„Ta je opravdu pěkná Emičko,“ pochválila babička tu boudičku, „Mezi smrčky vypadá skoro jako perníková chaloupka.“
„Perníková chaloupka?“ zamyslela se Emička. „Vždyť je ale ze dřeva a ne z perníku.“
„No…,“ řekla na to babička. „Přece opravdová perníková chaloupka taky nemohla být celá z perníku. Kdyby měla stěny z něčeho sladkého, tak by se brzy rozmočily, nebo by je mravenci a vosy snědli a chaloupka by spadla. Ta měla z perníku nejspíš jenom střechu a uvnitř nábytek. Vždyť taky v té pohádce musel Jeníček nejdřív vylézt až na střechu. Kdyby byla celá z něčeho dobrého, tak by přece stačilo, okusovat ji ze země“
„No jo, to máš, babičko pravdu,“ přitakala Emička. „A víš co. Upeč perník a my si z něho tu střechu uděláme.“
„Ale Emičko, víš přeci, že já dělám takový měkký perník, ten je jako piškot, z toho by střecha být nemohla. Ten se hodí tak na pohovku, nebo na vycpávku do dveří. Taky tapety by se z něho mohly udělat. Na střechu je potřeba tvrdý perník.“
„Ach jo,“ zachmuřila se na chvíli Emička, a zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Pak se najednou její obličej rozjasnil. „Už to mám,“ zakřičela. Půjdu na náměstí pod podloubí. Tam je pekařství, mají tam spoustu dobrých věcí a tam se dá určitě koupit i tvrdý perník. Přesně takový, aby z něj šla udělat pěkná střecha. To budou všichni koukat, až uvidí, že tady na zahrádce stojí opravdická perníková chaloupka. Vybereme pokladničku a ty půjdeš Šeltejsku se mnou, abys mně to pomohl odnést. To víš, bude toho hodně a sama bych to neunesla.

„Tak už jste zpátky?“ přivítala je babička, když se vrátili. A ukaž, kolik toho máte.
„Ale babičko, myslela jsem si, že toho bude víc. Takových peněz jsem za to dala, celou kasičku jsem vysypala, peněz v ní bylo, že se mně ani nevešly do kapsy a podívej se, kolik jsem toho dostala. Myslíš, že nám to bude na střechu stačit? A to Šeltejsek ještě jeden perník po cestě snědl.“
Šeltejsek sklopil hlavu a zamručel.
„A kdybych ho nenapomenula,“ pokračovala Emička, „tak toho spořádal ještě víc.“
Šeltejsek znovu zamručel a babička se podívala, co Emička přinesla. „No Emičko, nevím. Ale jak vás znám, tak už si se Šeltejskem nějak poradíte.“
„Teď mě něco napadlo,“ řekla Emička pochvíli. „Tuhle v televizi ukazovali, jak si někde staví domečky z bambusu a větví. My to uděláme taky tak. Nastříháme větve z toho křoví, co roste za zahradou a upleteme z něho střechu.
„To je dobrý nápad,“ řekla babička. „A přitom byste mohli prostříhat maliny a ostružiny. Už jsou taky pořádně zarostlé“
„Šeltejsku,“ zavolala Emička, „dojdi pro nůžky!“ Najednou si ale všimla, že se ztratil. Začala se otáčet a hledala, kde by mohl být.
„Šeltejsku, nehrab se pod tou naší boudičkou,“ řekla, když zahlédla, jak kolem boudičky poletuje na všechny strany hlína a nad tím se komíhá Šltejskův ocas. „Vždyť to spadne, a tolik práce jsme s tím přece měli,“ dodala ještě.
„Já dělám pod boudičkou sklep,“ ohradil se Šeletejsek. „Každý pořádný domeček musí mít přece sklep!“
„Kdyby ses nevymlouval,“ zpochybnila Emička teď jeho konání. „Cítíš tam myš nebo krtečka. Ale stejně je nechytneš. Jsou rychlejší než ty a utečou ti. A koukej doběhnout pro ty nůžky.“
„No dovol,“ zavrčel Šeltejsek uraženě, zvedl se a šel pro nůžky.
Když je přinesl, nastříhali větve a upletli z nich střechu všude tam, kde se jim perník už nedostával.
„Tak a teď je to konečně hotové,“ zajásala Emička. „Teď si můžeme začít hrát na perníkovou chaloupku. Ty budeš Jeníček, já Mařenka… Ale…?“ zarazila se. „Kdo nám bude dělat ježibabu?“
„No to je přece strašně jednoduché,“ ozval se Šeltejsek. „Tu bude dělat babička.“
„No dovol! To je moje hodná babička a ne žádná ježibaba. Tohle tě nesmí ani napadnout,“ pokárala ho Emička.
„Tak kdo, víš o někom?“ zeptal se Šeltejsek. A vzápětí dodal: „Já bych tedy o někom věděl. Co takhle kocour Oliver. To by bylo fajn, až bychom si ho nakonec upekli…,“ a olízl se.
„Fuj…! To se přece nedělá, sníst kočičku. A navíc, ta kočička patří Anežce odnaproti. Víš, jak by potom plakala…!“
„No tak dobře,“ souhlasil Šeltejsek zklamaně: „Tak si toho kocoura neupečeme. Pohádku zakončíme jinak. Je to ale škoda,“ znovu se olízl a dodal. „Dojdi Emičko pro něj,“ ať už můžeme konečně začít.
„Pro žádného kocoura nepůjdu,“ rozhodla Emička. „Jak tě znám, tak by ti to stejně nedalo a jakmile bys ho uviděl, tak bys ho začal prohánět a on by nám utekl ještě dřív, než bychom si začali hrát. A nakonec bychom museli shánět zase někoho jiného.“
„A což tedy ta teta, co když k nám přijede, tak se dědeček vždycky sebere a jde se mnou na dlouhou procházku. Ta by se na to přece náramně hodila. Ta nemá přece ráda vůbec nikoho. To by byla ježibaba, že lepší nikde nenajdeš,“ poznamenal Šeltejsek.
„No,“ oponovala Emička. „Máš sice pravdu, ta ale bydlí jednak daleko a ty si myslíš, že zrovna ona by si s námi šla hrát? A pokud ano, určitě by nechtěla dělat ježibabu. To musíme najít někoho jiného.“ Chvíli přemýšlela a pak dodala: „Už to mám. Prohlížela jsem si jednu knížku, co v ní byla namalovaná ježibaba a ta měla takový dlouhý, špičatý nos, přesně takový, jako máš ty. Co kdybys ježibabu dělal ty?“
„No tak, tos mě tedy urazila,“ zavrčel Šeltejsek. „Víš co. Hraj si sama…,“ otočil se a chtěl odejít.
„Neodcházej. Já to ještě nedopověděla,“ zarazila ho Emička. „Já tě neupeču, takovou věc bych ani nemohla udělat. Nakonec se spolu v chaloupce posadíme, a dáme si ten perníček ze střechy.“
„No tak to už je lepší,“ přikývl Šeltejsek. „Ale zase nám bude chybět Jeníček. A potom… Já nemůžu být baba ježibaba. Nanejvýš tak bab ježibab.“
„Dědek ježidědek,“ opravila ho Emička. „A nějakého Jeníčka si už seženeme. A když ne Jeníčka, tak aspoň Janičku. Já dojdu pro Anežku,“ a rozeběhla se směrem k domu, kde Anežka bydlela.
Za chvíli se vrátila, ale sama.
„Kde máš Anežku,“ zeptal se Šeltejsek dychtivě,“ když ji viděl přicházet.
„Nikdo není doma,“ řekla Emička zklamaně. „Asi někam odjeli. A já se tolik těšila…!“
Chvíli tam tak smutně stála a pak najednou vykřikla: „Už jsem na to přišla. Budeme to hrát bez Jeníčka. Jenom Mařenka a ty, totiž dědek ježidědek.“
„Šeltejsek zalezl do boudičky a Emička se vydrápala na střechu. Jak chtěl Šeltejsek vystrčit hlavu ze dveří aby se zeptal, kdo mu to loupá perníček, boudička se nahnula, zakymácela a nakonec celá spadla.
„Nestalo se vám nic,“ zavolala babička, která se procházela po zahradě.
„Ne je to dobré,“ odpověděla Emička. „Dopadla jsem do něčeho měkkého, heboučkého. Ani jsem nevěděla, že je v chaloupce takový pěkný kobereček.“
„Kde by se sebral v chaloupce kobereček?“ podivila se babička. „Vy jste tam nějaký dávali?“
„Ani si nevzpomínám,“ váhala chvíli Emička. „To tam asi donesl Šeltejsek.“ Najednou se zarazila.
„Šeltejsek. Kde je vlastně Šeltejsek? Kam se nám ztratil? Šeltejsku…!“ a vypadalo to, že začne natahovat.
„Tady jsem,“ ozval se mručivý hlas. „Tys mi ale dala. Ještě by člověka málem zabili. Myslel jsem, že mám všechny kosti přeházené.“
Vzápětí se z rozbořené chaloupky vyvalil Šeltejsek a oklepal se. „Příště lez na tu střechu opatrně,“ dodal rozmrzele.
„To určitě spadlo proto, že jsi to tady podhrabal. A taky proto, že jsi ty hřebíky tím svým ocasem špatně zatloukl…“
Na to Šeltejsek dokázal říct jenom: „Hmrrr….“

Chcete vědět, jak to nakonec dopadlo? No tak tedy čtěte dál, nebo poslouchejte. Emička se Šeltejskem si perník ze spadlé střechy donesli domů. Tam jim babička udělala kakao a pustili si pohádku. O perníkové chaloupce, samozřejmě! Tak tam všichni seděli, pili kakao, přikusovali perník, dívali se na pohádku a bylo jim moc dobře.
Tipů: 9
» 08.01.12
» komentářů: 5
» čteno: 914(10)
» posláno: 0


» 08.01.2012 - 17:16
...tuhle děti slupnou jako perníček, prima...:)
» 08.01.2012 - 18:21
***
» 08.01.2012 - 21:51
Milá
» 26.07.2013 - 11:45
Miloučká, pohádky mám sama moc ráda, tahle se bude dětem moc líbit.))
» 27.10.2013 - 23:04
Děkuji, já a mé děti jsme nadšeni. Moc prosíme o pokračování.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Emička a pejsek Šeltejsek (1) | Následující: O Budulínkovi
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Slávka [9], zenge [9]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.