Deník z Řecka 4.část

DEN DRUHÝ - MÍSTNÍ ZVÍŘECÍ KOMUNA
V noci jsem se ještě probudila. Asi dvě hodiny jsem čučela do stropu. Dostala jsem šílený pocit beznaděje. Pocit, že nepatřím na to místo vedle přítele, že sice Řecko miluju, ale sem teď takhle nepatřím. Usla jsme opět díky Betty.
Asi hodinu na to mě probudil přítel, když se balil na ryby. Asi hodinu na to mě probudil přítel, když přišel bez úlovku z ryb. Poslala jsem ho do pekárny pro čerstvý chléb. Asi za 20 minut mě již zastihl trapně vzhůru. Neusla jsem. Zvedla jsem se a začala chystat snídani. On si šel lehnout!
Po snídani a po té, co se konečně druhý pár vybatolil z postelí, jsme šli na pláž. Lehli jsme si na lehátka. Chtěli jsme je zaplatit, ale pořád nebylo komu. Pak přišla i žízeň. Přestože nás na tato lehátka přilákal příslib, že dostaneme džus a celodenní vodu zdarma, nějak nebylo, kdo by nám to nalil. A už se blížila desátá hodina a nic…A blížila se jedenáctá hodina a nic…A když se blížila dvanáctá, přemohl nás i hlad a přítel došel pro gyros do pity. Přes několik mých ujištění, že chci skutečně jen ten kuřecí, mi naservíroval vepřový. Hladová jsem se zakousla, ale začlo se mi dělat nevolno. Přesto jsem se opravdu snažila a ukousnuté hlty jsem raději polykala téměř bez kousnutí. A když už to skoro bylo spořádané, přišel pes. Ja nemám ráda pes. Vypadal jako klasický oříšek, ale byl nikoho. Přišel a koukal na mne. Snažila jsem se schovat na lehátku. Přítel byl ve vodě, jeho kamarád taky a zbyly jsme tu jen dvě ženský. Druhá slečna si všimla, že mi pes není po chuti. On nebyl vyloženě zlej nebo tak něco, ale měl takový ty ospálky kolem očí a to mě nutilo k myšlence, že ten pes vůbec není čistotnej a že já od něj musím chytit nějakou nemoc, kterou moc lidi nemá, ale já ji mít budu a projeví se až po příjezdu do Čech a nikdo nebude vědět, co to je. A pak jí nazvou po mně “Blanky nemoc“ a v Anglii to bude „Blancas illness“, to taky nezní nic moc. No a nebo jen řeknou, že to je nemoc psí...
Druhá slečna se snažila pejskovi něco hodit, po čem by skočil, a o mě se nestaral. Kupodivu kámen nezabral. V tu chvíli se vracel již přítel.
„Jééé, my tu máme pejska. Ten je pěknej.“ sednul si na lehátko a začal ho drbat. Pejsek stejně furt pozoroval mě.
„Asi chce od tebe kousek…“ vybízel mě při drbání psího prostoru za uchem. Při myšlence, že psi mají rádi drbání za ušima právě proto, že sami se tam pořádně nepodrbou, takže tam musí mít větší humus než třeba v kožichu u konečníku, a každej milovník psů jim do toho humusu hrábne, se mi zase začal zvedat kufr, což bylo v kombinaci s tím, co jsem jedla, velmi nebezpečné.
„Tak mu dej kousek ty, když chceš. Já mu nic nedám!“ Moje odhodlání psa se nedotknout, se stupňovalo. Začal vrtět ocáskem. Bože, proč se každý pes rozhodne zrovna mne potěšit svojí přítulností a láskou. Dala jsem přítelovi kus gyrosu, hodil ho pejskovi…pod moje lehátko. Nevím, jestli to byl úmysl, nebo jen nehoda, ale můj pohled příteli vysvětlil, že takové nehody už nebudou. A ani nemusely být. Pes si pod mým lehátkem uvelebil a usnul. Po mnoha strnulých pokusech přežít tu psychickou tíhu, jsem utekla do moře. Pes počkal, až se vrátím, a neodešel, dokud jsme nešli i my.
Ale ještě než jsme odešli, stihli jsme husarský kousek. Samozřejmě náhodou! Přítel si posunul lehátko, a přesně pod tou nohou lehátka, kterou posouval, byla matrace, a on ji lehce protrhl. Naší den starou matraci, na které jsem dvakrát plavala v moři, zdobila 5cm díra. Do konce pobytu nám splasklá ležela na terase. Ani nevím, jestli jsme jí vyhodili aspoň při odjezdu.

Víc se z deníku nedochovalo. A když si to dnes pročítám, pak musím podotknout: ne, nejsem taková hysterka, jak to tady vypadá, ne, s tímhle „přítelem“ už opravdu nejsem a pevně věřím, že nebudu mít už nikdy tak strašně sobeckýho chlapa...