Deník z Řecka 3.část

Stále den první - cesta na ostrov....
» autorka: GABER
Autobus nás dovezl do města Kampos. Serpentýny, kterým neujel ani na minutku, byly najednou naprosto skvělé a mně se nechtělo ani zvracet, ani mi nebylo horko…prostě konečně pohoda… Nadherná krajina, nádherná městěčka, myslela jsem na to, že sem, do Řecka, prostě patřím. Jak mi Řecko chybělo a jak jsem s ním propojená.
Když nás řidič vysadil se slovy: „Počkejte, někdo pro vás přijede“, které tak nějak pronesl i náš delegát předtím, ještě jsem mu věřila. O 15 minut déle mi už důvěra chyběla. Šli jsme pěšky. Našli jsme to. Hned jsme dostali džus na uvítanou, přišel k chuti. Naštěstí naše dva páry byly jako jediný ubytovány ihned.
Pokoj byl nádherný – teda nic na něm nebylo,ale mně se líbil. Byly to dvě veliké místnosti, poměrně pěkná linka a sprchový kout s WC. Postele byly klasické, nic moderního, nic extra. Na zdi byly typicky řecké obrázky. Byla tu i televize a fén – a to jsem prostě ještě nezažila v řeckém ubytovaní. A byly jsme v přízemí, přímo u bazénu, ale nepražilo nám na terasu slunko, protože tam stál citrovník. Prostě nádhera.
Vzhledem k tomu, že jsem od 1 hodiny v noci nic nejedla (což už bylo 12hodin), rozhodli jsme se, že hned půjdem na jídlo a do krámu, pro pití. Přítel samozřejmě okamžitě běžel k vedlejšímu páru, jestli půjdou taky, nebo jak. A oni nešli. Nešli, protože jim nešlo zavřít a ani zamknout dveře. A tak jsme šli sami. Zapadli jsme do první gyrosárny, co jsme viděli. Vypadala, jako kdyby jí zavírali. Prázdné vitrýny, nikde žádná vůně, nikde hosté…a vedle v pekárně taky nic… a naproti s plážovými věcmi a cetkami taky nic…a tak jsme až při čekaní na jídlo zjistili, že tu vlastně nikde nikdo není, žádná plná pláž a křik dítek, žádné restaurace v obležení turistů…jen řev cikád smíšen s řeckou muzikou. Došli jsme nakoupit a já byla zralá jít spát. Dohnat, co se dalo. Ale můj přítel byl prostě jiný, jemu v zadnici narostlo 50 hřebíků a on, chudák, kvůli tomu nevydrží 10minut sedět na jednom místě. A tak jsme hned šli do moře.
Barva moře byla úžasná. Bylo krásné a průzračné – takže bylo vidět, jak na dně jsou šutry a mezi nima plavou rybičky. Bohužel boty do vody jsem nestačila vybalit. Vytáhla jsem osušku, na ni dala tašku s věcmi a šli jsme do vody. Dala jsem tam nohu a ejhle. Ta voda byla studenějši než Hracholusky!!! Vypadalo to, že tam nevlezu. Ale jsem u moře a všude vyprávim, jak moře je úžasné, tak tam prostě musím vlézt. Jejda mane, to byla jízda! A největší jízda asi byla, když jsem do té studené vody prostě spadla. Jak jsem neměla boty, uklouzlo mi to a sekla jsem se do nohy. Samozřejmě jsem se přitom nevyhla kontaktu s tou neuvěřitelně studenou vodou. O 3minuty později jsme vylezli ven z vody. Zmrzlí, mokří, nešťastní. Mně sršela krev z nohy, ale neměla jsem ani blbou žvejkačku, abych to zalepila. Došli jsme k osušce. Přítelovi došlo, že něco takového, jako je třeba osuška, si zapomněl vzít. Rozhodl se tedy, že nám dojde koupit matraci. Těšila jsem se, jak usnu na pláži a vynahradím si aspoň hodinku spánku. Nestalo se. Byl zpět okamžitě. Začal nafukovat naší novou maraci. Vyprávěl, jak výhodně ji koupil. A já opět neusla. Zhruba po další hodince jsme šli zpět na pokoj. Mělo být ještě posezení s delegátem.
Poučení pro mne pro příště: Nečekej, že budeš někdy mít klid!

Setkání s delegátem bylo vskutku zajímavé. Vlastně nic neřekl. Krom toho, ze je lepší si půjčit auto, doporučil dvě restaurace, řekl, kam nejezdit, a že my, co bydlíme dole v Magdě, máme dát bacha na škorpiony (nějakou paní tam před námi uštknul, když si vzala triko ze šnůry a on byl v něm, ale prej se na to neumírá, jen to bolí a musí se okamžitě píchnout sérum), nic podstatnýho nesdělil. Ještě nám oznámil, že slyšel, že jsme měli krásné přistání, že hned na podruhé jsme přistáli, a taky mluvil o tom, jak moc se ochladilo, páč než jsme přijeli, bylo kolem 43C, ale teď je jen 37C. V tu chvíli jsem ho začala upřímně nenávidět. A poté, co jsem dopila svůj welcome drink, už měl smůlu. Tenhle chlap se ke mně ani nepřiblíží. (Welcome drink bylo jejich Ouzo smíchané s džusem. Džus by ušel, ale ten výrazný podíl Ouza mi vskutku nepohladil.)
Samozřejmě po schůzce jsme okamžitě šli opět do moře. Tentokrát už i s druhým párem. Seděla jsem na pláži a kochala se jejich výrazy v tváři. My jim totiž vyprávěli, jak je voda skvělá, jak je úžasně průzračná a sice zpočátku jsou šutry, ale potom je písek (tam kde už člověk nestačí). To vše jsme jim řekli, jen teplotu vody jsme nějak náhodou zapomněli sdělit.
Přesto se osmělili a já jim pak záviděla. Jak se objímali, jak byli šťastní, že tam jsou a jsou spolu. Do toho se vynořil ten můj, vyndal si šnorchl a jeden slint mu zůstal viset od pusy, obličej zdeformovaný potápěčskými brýlemi…
Poučení pro mne pro příště: Kde je šnorchl, romantika nebude!

Rovnou z pláže jsme šli na večeři. Ta ovšem byla luxusní. Objednala jsem si kuřecí gyros. Dostali jsme předkrm – chleba s máslem. Pak hlavní chod. Po jídle však ještě majitel lehkým krokem přinesl meloun a poté ještě víno. Lehký krok zdůrazňuji zcela záměrně, krom toho, že tento pán měl postavu jak hora, minimálně tři tetování (možná některé další nebylo vidět), strnistě a přísný kukuč, měl i vysokou míru alkoholu v krvi. Jestli tenhle chlap neseděl ve vězení, tak jen proto, že je Řek. Když se vratím k jídlu, tak tak skvělý meloun jsem ještě nejedla, sladký, nádherný, lahodný zážitek. Víno, což nám prozradil bývalý vězeň až později, bylo sladké, chutnalo jako medovina, ale přesto to bylo víno. Mělo 15 promile a bylo prostě dokonalé. Ne nadarmo se říká, že to je ten pověstný Olympský nápoj bohů „boží nektar, víno sladké jak med“ (Homer – Iliada).
Večer jsme ještě seděli na terásce, pili zakoupené víno a hráli společenské hry, scrubble, Člověče nezlob se a žolíky. Šli jsme spát asi dost pozdě, ale já stejně nemohla usnout. Chvíle, které jsem netrávila vzpomínkami na let, jsem vyplňovala myšlením na škorpiona, který právě leze dovnitř otevřenými dveřmi a míří to rovnou k mé posteli (moje postel byla ta dál od dveří) a leze mi na spící tělo. Budím se a koukám mu na ocásek. Taky mi napadlo, co by se stalo, kdyby mne uštknul přímo do oka…? Oslepne se, nebo se jen nedá koukat? Pustila jsem si MP3, namluvenou knihu Betty McDonaldové Vejce a já. Její optimismus mne drtil.
Tipů: 3
» 28.12.11
» komentářů: 2
» čteno: 617(11)
» posláno: 0


» 02.01.2012 - 10:18
Opravdu dobře píšeš:))
» 03.01.2012 - 13:06
čte se to fakt dobře, jen mě mrzí chyby a překlepy - zdá se mi že jich přibývá
ono je jasný že próza chce větší pozornost při psaní než poezie a že toho asi víc uteče - proto já moc pr´ézy nepíšu, su na ni líná :o)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Deník z Řecka 2.část | Následující: Deník z Řecka 4.část
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
rendus [3]


© 2017 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Sportka výsledky

Výsledky Sportky - nejpopulárnější sázkové hry v Česku.

Spodní prádlo

Krasnepradlo.cz Spodní prádlo pro všechny

České Casino Online

České kasino hry online.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

OK Florbal

Florbalové hole a vybavení pro amatéry i profesionály.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.