Srdce bojovnice II - 14. kapitola

Vyrušena takto surově ze svého bláhového snění jsem se kolem sebe chvilku zmateně rozhlížela, než jsem odhalila Nimloth, která na mne mávala z nedalekého altánku. Nejspíš si nebyla jistá, jestli jsem si jí skutečně povšimla, protože na mne ještě jednou zavolala.
Neochotně a s tvářemi zrůžovělými z toho, že jsem byla takřka přistižena při milování s princem, byť pouze v mých představách, jsem se k ní vydala. Čehož jsem ihned zalitovala, sotva jsem se dostala blíž a odhalila další tři tmavovlasé ellith, se kterými tam seděla. Všechny měly v klíně rám s napnutým plátnem, které vyšívaly, a vedle sebe košíčky s barevnými nitěmi a dalšími nezbytnostmi.
„Posaď se k nám přece!“ vybídla mne Nimloth, jakmile jsem stanula před tou bílou dřevěnou stavbou, jež jim sloužila za útočiště, a z neznámého důvodu jsem se zdráhala vstoupit dovnitř. Snad proto, že jsem mezi ně nepatřila.
Po tomhle pozvání jsem však už neměla na výběr, tedy pokud jsem nehodlala být vyloženě hrubá, a tak jsem přijala a opatrně se usadila poblíž Nimloth.
„Jakpak se ti tu líbí, Riel?“ otázala se mě ta upovídaná elleth dříve, než jsem vůbec dosedla.
„Je tu hezky,“ odvětila jsem automaticky.
Dvě z těch dalších ellith se zachichotaly a já pevně semkla rty. Že jsem raději nezůstala v Erestorově společnosti! Cokoli než tohle!
Naštěstí po nich Nimloth okamžitě vystřelila káravým pohledem a ony ztichly.
„Nevšímej si jich, jenom závidí, že jsi měla Glorfindela na čas jenom pro sebe a ony ne!“ poznamenala a když se proti tomu ohradily, vyplázla na ně rozpustile jazyk.
Zmohla jsem se pouze na to, abych překvapeně zamrkala. Nimloth ale byla příliš zaneprázdněná, než aby si toho mohla vůbec povšimnout. Spěšně mi představila jednotlivé ellith a hned zase začala básnit o Glorfindelovi. Jenom jsem ze slušnosti přikyvovala a raději jsem se ani nepokoušela do toho nějak zasahovat. Teprve když dokončila poměrně rozsáhlou ódu na téma, jak je lord od Zlatého Květu úchvatný a chrabrý, a zřejmě potřebovala chvilku, aby znovu nabrala dech, zeptala se mě, jak na mne jejich kapitán zapůsobil.
„Nu... vypadá jako zdatný bojovník...“ vypravila jsem ze sebe to nejneutrálnější hodnocení, jakého jsem byla schopna.
„Já věřím, že je zdatný i jinde!“ prohodila elleth jménem Almiel a vědoucně na mě mrkla. Skoro bych až usoudila, že to ví z vlastní zkušenosti, neboť plná ňadra, která jí div nevypadla z hlubokého výstřihu jejího živůtku, svědčila o tom, že rozhodně ví, jak muže upoutat. Těžko uvěřit, že něčemu takovému dokáže kapitán zatvrzele odolávat.
„Tak to nemohu posoudit!“ zchladila jsem ji okamžitě, protože se mi její vyzývavost ani v nejmenším nezamlouvala. Nemohla jsem si totiž nepředstavit, že něco podobného nejspíš zkoušela i na Thranduila. Mého Thranduila! Jak si jen mohla dovolit…?!
„Ale jdi, to se přece pozná!“ vmísila se do hovoru Mithrellas, další z kapitánových zanícených obdivovatelek. „A nebo mi snad chceš tvrdit, že sis nevšimla, jak skvěle mu padnou ty jeho kalhoty? Hm... skoro jako druhá kůže...“ vydechla uchváceně a hladově si olízla rty.
„Jestli to ovšem nebude tím, že mu je schválně šiješ užší, než by potřeboval!“ obvinila ji Almiel briskně. „Vždyť si na to už posledně stěžoval!“
„A já mu zcela jasně řekla, že mám zřejmě špatné míry!“ zachichotala se Mithrellas, která vyhlížela, že používá špatné míry nejspíš i pro sebe. Jinak jsem nedokázala pochopit, proč ji šaty obepínají tak, že nechávají jen velice málo představivosti, čemuž vydatně napomáhal i průsvitný materiál, ze kterého byly zhotoveny.
„Kdyby jenom to! Ona mu řekla, že by si ho potřebovala přeměřit!“ prozradila drobounká Elanor, poslední z toho kvarteta, poněkud šokovaně. Oproti ostatním vyhlížela mladě a nevinně, jako dosud nerozvinutý květ růže. Jen jsem zatím netušila, jestli je to pouze její taktika a nebo je takovou i doopravdy. Každopádně mi byla tahle tichounká dívenka okamžitě sympatická. Asi proto, že také působila, jako kdyby se mezi nimi ocitla dočista náhodou a nyní neví, jak se zase nenápadně vytratit.
„Tos neudělala!“ zvolala Nimloth zvesela.
„Ale ano! A rovnou jsem se mu i nabídla, že to osobně udělám!“ přitakala Mithrellas a ellith svorně propukly v bouřlivý smích.
Možná jsem si to jenom namlouvala, ale připadalo mi, že se k tomu Elanor musí vyloženě nutit. Protože i když se smála spolu s ostatními, její oči zůstávaly i nadále vážné.