zpátky v divočině...

probudil jsem se potlučený
jako pekařská dodávka
po pouličních bouřích
v rádiu hlásili
že byl uzavřen další přechod
pro veverky
a právě v tu chvíli
z neznámého důvodu
jsem si připadal nepoužitelný
jako brusný toaletní papír
a zbytečný
asi jako jamajský patolog
s neškodným torpédem
co popíjí u prázdného baru
z lahve nealkoholické vodky...

a tak jsem sbalil saky paky
a vyrazil do divočiny...

tam kde nikdo nevyhrává
sázky na koňské dostihy
nemusí vyváznout živý
z boje na nože
tam kde se to hemží medvědy
kteří vás mohou sežrat
když se pokusíte utéct
i když zůstanete stát na místě
ale pořád máte větší šanci na přežití
než ve společnosti
ve které si vyžádají víc obětí
špatně ušité kalhoty...

prodíral jsem se hustým lesem
loudavým krokem
což je lidskými smysly oproti stání
neregistrovatelné zrychlení
až jsem se vynořil nad ránem
když se rozplývala mlha
na jednom místě u jezera
tak překrásném
že jsem zalapal po dechu
zakryl si ústa dlaní
a pomyslel si Panebože
tohle bys ani ty nevymyslel...

vydlabal jsem si kánoi
a neslyšně projížděl
až na pádlo
vrývající do vody malé spirálky
pod větvemi staletých cedrů
naslouchal potáplicím
a šplouchání vod
o panenské břehy...

až jsem doplul do malé laguny
nad kterou se tyčil srub
umně sestavený z borovic
vonících až ke mně pryskyřicí
ze kterého jsi vyšla Ty...

splétáš si něžně cop
jak malé dítko
na rameni
a já se rozhořel
jako dávní atamani
zatímco ty se usmíváš
a na víčkách
hýčkáš stíny modři
jako hlubiny
co se odráží
v jezerních vlnách...

někde uvnitř mne
sílou okamžiku
pod tlakem zemských desek
vytryskl gejzír něhy
a já si uvědomil
díky té životní šťávě
že chci žít tady
a poznávat taje
tvé krajiny...

má Clementine...