Komu zvoní hrana...Hemingway psal o milování pod hvězdami, které se pohnuly v milostném vzepětí...

Je to láska – otcovská. Mám Tě rád, Lucko...

úterní (samozřejmě tento nejčerstvější zážitek má své nesčetné předchůdce… i následovníky)

tloustnete? nevadí! (a za tuhle moudrost může Marsé!) )

((

Asi jsem se nakazil všeobecnou podzimní náladou

Je to můj dialog s Levandulí před třemi lety – doba nejistoty a otázek...

Dnes je můj šéf na operaci, tak mám myšlenky trochu u něj... u pocitů, které tato situace člověku přináší...

Měla jsem pauzu mezi schůzkami... a takhle dopadlo moje dnešní koukání do výloh... d

takhle to bylo, vím, žes to tak cítila...promiň.

Jen tak si sedím doma a koukám na Tebe

... o lidské hluchotě, slepotě, apatii... jistě to znáte – na chodníku, v tramvaji, na zastávce... máte úsměv na rtech a cítíte led okolí...

Je to na nás… jaký uchopíme štětec a paletu barev… jen velikost plátna naší duše se těžko rozšiřuje z rámu lidskosti. PS: vložila jsem na liter další svoji úvahu... pokud máte zájem... budu ráda

na první pohled je jasné, že je to šuplíkovka

Blíží se konec roku (za chvíli, no...) a s ním různá předsevzetí.

... co nevidět to bude pět let... takže tahle je napsána před třemi roky jako rekapitulace těch dvou... každá sloka je skutečně a do hloubky prožitá...

... i tohle máme za sebou... čas od času koroze tolerance navrtává asi každý vztah...

***

co se má stát se stane, ale stejně se tím trápíme...