Chvilka poezie

Dárek v podobě zamknutých dveří
rozbalujeme klíčem
a neposední skřítci touhy
se tetelí ve vzájemných pohledech
(po dlouhé době prázdný byt,
děti jsou na tréninku)

Ze ztěžklých ramen
strháváme únavu i oblečení,
místo vysněné půlhodinky spánku
příjemná sprcha,
pak…

jako vždy upravuji prostěradlo
a Ty…
nedočkavý mě zezadu schováváš
do své orosené náruče
Vzájemně se perlíme
lechtivými slůvky až…
se začnou ztrácet v tanci
nedočkavých polibků
Nepravidelným vzorcem
je vyšíváme na celou kůži
napnutých chtivých těl
Chvíli se mazlíš s dvorcem,
potom s kudrnatou růží,
stíráš můj vzrušený pel.

Procházíme
celou naší zahradou doteků,
stisknutí, vzdechů a objetí
i maličkatých útěků
před vášní
do jejího návratu v síle,
kterou nejde, nejde vydržet,
prsty i rty běhají tak čile,
rozum už nechce ničemu rozumět,
nehty se zarývají do svalů
jako slastné výkřiky do tmy…

Tvůj meč rozetnul
mé hranice, které už dusily,
z Tebe vylétnul
ohnivák živelný, spanilý,
v zobáku vlhký, bílý květ
- znamení zrození,
vždyť zplodil nový svět
bez našich těl,
jen něha a mazlení
v jednom dechu
vzájemného spojení.

Vracíme se k sobě,
opilé úsměvy i oči,
hladíš mě po vlasech,
mé srdce se ještě točí
v tříslech milování.

Pokládám Tvou zbraň
i vzácný, bílý květ,
z naší touhy se zas stal
mírový amulet.

(děti často netuší,
čím naše srdce rozbuší…
vrzly dveře od bytu – oblékat!
nastavit ospalá očka:
„jen se nám nějak chtělo spát“)