Můj život v Rusku II. – Cesta (září 1980)

A tak koncem září, tuším to bylo 25. září 1980 přišel den odjezdu. Nasedal jsem na vlak Praha – Brest – Moskva s následným přesednutím na noční vlak Moskva – Leningrad. Takto jsem jel jen jednou, měli jsme totiž napoprvé doprovod a ten vezl většinu studentů do Moskvy. Cesta do Moskvy. Schválně jsem se podíval do IDOSu, jezdí ještě dnes a je to 2007 km. Jede se to 33 hodin. Dalších 800 km a asi 7 hodin ve vlaku byla jízda z Moskvy do Leningradu. Tohle jsme jeli přes noc a dalo se to snadno prospat, už jsme byli unavení. Takže jsme jeli 2800 km asi 40 hodin ve vlaku. Dost že? Touto cestou jsme ale jeli jen poprvé, jinak jsme jezdívali přes Černou n. Tisou a Lvov. Cena vlakové jízdenky byla kolem 140 Kč, ale jelo se 44 hodin, pokud ujel v Kyjevě spoj, tak 60 hodin. Letenka Praha-Leningrad stála tenkrát se studentskou slevou asi 900 Kč. Takže se hodně létalo z Prahy.
Na Vitěbském nádraži v Leningradě nás čekala delegace studentů, kteří již byli v Rusku déle. Vím, že to možná bude někoho dráždit, ale 250 českých studentů, kteří tam byli se dost aktivně účastnilo činnosti SSM. Ona totiž tato organizace nejen sjednocovala Čechy mezi sebou, ale také vystupovala jako náš zástupce vůči konzulátu a vysokým školám.
V Leningradě tenkrát žilo 5 miliónů obyvatel, bylo tam něco přes 40 vysokých škol a naši studenti byli na 27 z nich. Byli tam budoucí technici (elektronici, loďaři atd...), lesníci, filosofové, lékaři, novináři, baleťáci a další. Nemyslím si, že by se jednalo o protekční děti komunistických hlavounů, jak by to mohlo vypadat. I když vyjímky by se možná našly, spíše se nejspíše soustřeďovaly v Moskvě, já nevím. Takováto různorodá směs rozptýlená na 1600 km2 se scházela jen díky nejrůznějším, především sportovním a kulturním akcím SSM. Kromě nás tam byli v podobném počtu Němci, Poláci, Maďaři, ale také studenti z Emírátů, Kypru, Indie, Vietnamu, Mongolska a ano, pár i z Afganistánu. Bydleli jsme dost pohromadě na kolejích, takže jsme se dost dobře znali s těmi, co byli na stejné škole.
Ale zpátky k příjezdu. Mazáci nás přijali skvěle a hned nás také zavedli na konzulát, kde nám vyplatili stipendium. Dost se mi ulevilo, protože při mé spartánské výchově jsem přijel do Ruska se 4 rubly v kapse a bez zásob potravin. Docela mi cvakalo. Asi vás bude zajímat, že stipendium činilo 90 rublů měsíčně. Za 70 se dalo zajistit základní přežití, i když musím podotknout, že Rusáci to uměli za 50 .. Takže něco zbylo na letenky, dárky domů a jako pojistka. Snad tímto nerozpoutám českou závist, ale je faktem, že odvaha jít do Ruska se mi vrátila v tom, že jsem vystudoval za dělnické peníze zcela, tudíž jsem rodiče nemusel už o nic žádat. Pro dnešní studenty, kteří stojí rodiče dost i bez školného je to nedosažitelná meta. Ano, bydleli jsme v pokoji 5×5 m ve čtyřech, ale nic nám nechybělo a kolejné bylo 22 rublů za školní rok. Ke kolejím se ještě vrátím.
Už v Hradci jsem se dal trochu dohromady s jistým Pepou, který pocházel z Miletína a nemyslel snad na nic jiného, než na ženské. To jsem se snažil to říci slušně. Já to tenkrát s ženskýma moc neválel, takže jsme asi byli povedená dvojka, díky Pepo, za to, co jsi mě naučil! A s tímto Pepou jsme měli společné tři věci. Oba jsme absolvovali jeden ročník VŠ v Čechách, oba jsme se hlásili na počítače a oba jsme skončili v Leningradě.
Logicky jsme se tedy ocitli později v jedné grupě, na koleji v jedné místnosti a skoro ve stejné době jsme se stali otci a ženáči. Oba jsme si také vzali doktorky, které studovaly pediatrický institut, také z Čech a bydlely spolu. Jestli mám psát také o této fázi si musím ještě dobře rozmyslet. Dost věcí najednou, ne?
Po příchodu z konzulátu nám (mně a Pepovi) tedy jeden takový pokoj přidělili a k tomu dva Rusy, Andreje a Žeňu, jako spolubydlící. Andrej byl synem jakéhosi plukovníka, někde od Novorosijska, a byl to dost rozmazlený dacan. Zato Žeňa pocházel z rodiny vysokoškolského učitele z města Joškar-ola, které bylo dost na východ od Moskvy a byl v pohodě. Oba byli mladší, než my, bylo jim sedmnáct a ocitli se tisíc kiláků z domu. Takže jsme si zvykali všichni na podobné podmínky. A první noc? Vzpomínám si, jak jsme se učili, ležíce v postelích, klít po-russki. Docela nám to šlo.