Můj život v Rusku III. – Nákup

A pak jsem se probudil do druhého dne. Mazáci nás varovali, ať si dáme postele od zdi, prý jsou že jsou tu klopi (štěnice). První noc nás sice nepokousali, ale – kdoví? Byl jsem tenkrát docela akční mladík a tak jsem své spolubydlící, Pepu, Žeňu i Andreje, přesvědčil. Vydrhneme si podlahu v pokoji skleněnými střepy a nalakujeme. Prý se totiž rádi schovávají mezi parketami. A tak jsme ještě týden bydleli na chodbě. Mělo to být na tři – čtyři dny, měl jsem to řemeslně z domu zvládnuto. Jen jsem netušil, že v Leningradě neseženu ten parádní dvojsložkový lak, co jsme s ním doma natírali. Sehnali jsem jen cosi matného, co schlo 3 dny a nebylo tak tvrdé a průsvitné, takže to nevypadalo tak dobře. Ale účel to asi splnilo, po tři roky jsme klopy v cimře neměli. Jen sem tam nějaký tarakán (šváb), ale ti nekousali.
Jsem člověk, který se snaží myslet na to co bude a vyhnout se budoucím průšvihům. A tak jsem řešil vážný problém – bude mi těch 90 Rb na měsíc stačit? Co si mohu vůbec dovolit? Šli jsme nakupovat. Měli tam jakési vařené salámy až do 4 Rb za kilo, ale zdálo se mi to moc. Koupil jsem tu nejlevnější, jmenovalo se to „livěrnaja kolbasa“. Asi to měla být játrovka, vypadalo to jako jitrnice a stálo to jen 80 kop/kg. Jistota je jistota, začnu levně. Chleba se kupoval v buločnoj (obchod chléb-pečivo). Stál kilo jen 7 kopejek a je to jedna z potravin na kterou vzpomínám s nostalgií. Byla to hranatá bulka pravého žitného černého chleba, skutečně 100% z žita a ničím nepřibarveného, jak to známe u „zdravých“ a „černých“ chlebů z našich obchodů. Pravda, chtělo to trošku su na něj zvyknout, k jídlu se budu ještě často vracet.
Takže jsem s tím chlebem a kalbasou dorazil do naší „kómnaty“ (pokoj, kde jsme bydleli), rozbalil to z papíru, vytáhl a nakrájel chleba a šel si uvařit čaj. Tedy postavit čajník na plyn na společné kuchyni. Kuchyně obsahovala stůl na přípravu s hliníkovými deskami (většinou dost plné špinavého nádobí bůhví od koho), dvojitý dřez na mytí nádobí a dva plynové sporáky. Na nich vždy některý z hořáků byl zapálen, i když nikdo zrovna nic nevařil, plynu bylo v Rusku dost. A v plechovce plno vyhořelých sirek, takže člověk ani své nemusel nosit, stačilo si odpálit sirku a zapálit vybraný hořák. Každá kómnata měla svůj čajník, který stačilo přinést nechat v něm uvařit vodu. To bylo celkem jednoduché.
Žeňa s Andrejem nás naučili vařit první den čaj po russki. Chtělo to sypaný čaj a malou, asi půllitrovou čajovou konvičku, Tam se nasypalo opravdu hodně čaje a zalil se „kipjatkom“ (vařící vodou), pak se jen tento super strong čaj nalil asi do třetiny sklenice a dolil vařící vodou. Kostkový cukr se nepoužíval, byl k dispozici „sáchar pěsók“ (asi jako cukr krupice). A ještě jedna věc. Na kojejích se nepilo z většinou z porcelánu, ale ze „stakánov“ (sklenic). Ty obyčejné, šestihranné z hrubého skla se měly tendenci občas po nalití kipjatku rozpůlit. Prostě lup! A byly na výšku vejpůl. Ty tenké průzračné, válcovité (u nás tenkrát v podobných prodávali hořčici) byly OK. K nim se prodávaly „podstakánčiky“ – takové podložky s ouškem – připomínalo to malé hrníčky bez dna a do nich se prostě ty sklenice položily jako do držáku.
Když mě Žeňa uviděl, jak pořádám s chlebem ten můj levný salám, děsně se rozchechtal a po chvíli vysvětlování jsem pochopil, že je to salám pro psy. Nechtěl jsem to ale vzdát, rozhodl jsem se že jej ovšem pro jistotu uvařím. Měli jsme zatím jen jediný hlíníkový třílitrák s poklicí a tak jsem jej popadl, odnesl i se salámem „na kůchňu“ a hodil to ve vodě povařit. Sledoval mě u toho slovák Janko, který už byl v páťáku, těžký mazák se vzhledem Buda Spencera, mohutná postava, černé vousy. Řek jsem si, že se pro to vrátím za deset minut, což jsem udělal. Janko tam ještě byl, ano nevím, co tam dělal. Vzal jsem hrnec i s vodou z plynu a nacvičeným pohybem jsem přes pokličku slil vodu do dřezu a položil hrnec na stůl. Odklopil jsem pokličku a – kolbasa nikde! Janko byl už od začátku znám jako známý žertéř a tak jsem ani na chvíli nezapochyboval, že to bude jeho práce. Tak jsem se do něj pustil, abych zjistil, jestli to schoval nebo rovnou sežral. On se ale vytrvale bránil, že za celou dobu se toho hrnce nikdo ani nedotkl.
A pak mě to napadlo. Podíval jsem se do hrnce pořádně a na dně uviděl střívko z mé kolbasy. Pochopil jsem. Má skvělá, kvalitní kolbasa se rozpustila a já ji vylil do výlevky. A tak zůstalo u chleba s máslem a „vareniem“ (něco jako džem, ale připraveno trochu jinak). Tak takto dopadl můj první nákup.