Můj život v Rusku I. – Rozhodnutí (jaro 1980)

Stále mám pocit, že takových bláznů už moc není, ale něco vevnitř se tomu směje a pobaveně mi povídá – „Ale kdež! Dnes jsou mladí ještě větší blázni, než jsi byl ty!!“
No, aspoň nějaká útěcha.

Když mi bylo dvacet, býval jsem řádným studentem brněnské techniky. Obor se jmenoval dost podivně – „Mikroelektronika“. Řízením kroků osudu jsem se objevil právě tu. Mé představy byly poněkud jiné, koketoval jsem s psychiatrií – tedy ne s pobytem, s jejím studiem. Pak s počítači – tenkrát byly jen ve velebných sálech. Znáte to, před maturitou má člověk hlavu nabitou sny. Ale zkrátím to. Namísto vytouženého studia principů výpočetní techniky jsem skončil na mikroelektronice. Dodnes si myslím, že se mnou přijímací komise sehrála nějakou divnou hru.

A pak přišel ten den. Soudruzi asi měli nedostatek studentů na mezinárodní výměnu a tak přišli s nabídkami až na techniku. Prostě se objevili na začátku přednášky, pan docent jim dal uctivě slovo a začali nabízet. Studium v NDR a v SSSR. Zpočátku mě to moc nezajímalo, ale když se v nabídce objevila „Výpočetní technika“, bylo rozhodnuto. Přihlásil jsem se. Ještě se ani nevědělo, jestli to bude v Německu nebo Rusku. To víte, že jako většina přihlášených, bych raději do Němec, to by se panečku zvládala němčina!

Ale soudruzi nás nechali v nejistotě. Dokonce ani v srpnu, kdy jsme na kolejích v Hradci Králové absolvovali jakýsi rychlokurs ruštiny nikdo z nás nevěděl, kde skončí. Mezitím přicházely různé zprávy od známých. Zaručeně pravé. Jak je našim studentům v Kyjevě zima a že musejí někde sbírat roští, jinde mají zase hlad. A vůbec, užijeme si.

Koleje v Hradci ale byly v pohodě, můj spolubydlící, Béďa Pavela, Ostravák jako poleno, celkem v pohodě. Jeho koníčkem bylo vzpírání, dost ráčkoval a jeho průpovídka „Já mu urrrvu kule!“ mě udržovala v uctivém odstupu. Ale jinak s ním byla sranda.

Ráno před jedním z organizovaných autobusových výletů do okolí vložil do igelitového sáčku tvarůžky, zalil je pivem a pověsil za okno. Výlet se protáhl až do pěti odpoledne a sluníčko drželo teplotu ovzduší spolehlově nad pětadvacítkou. Prostě letní pařák. Na tvargle jsem nějak pozapomněl.

Návrat do pokoje byl ovšem zdrcující. Sáček praskl a smrad z těch pivních tvarůžek byl nepředstavitelný. Otevřel jsem okno i dveře, ale moc to nezabíralo, jen z okolních pokojů začaly vykukovat hlavy, „co to tu tak smrdí“. No, vyznamenali jsme se.

Kurz skončil a s jeho koncem nám konečně prozradili, kdo kam pojede. Mým osudem se stala elektrotechnická univerzita (tehdy ještě institut) v Leningradě.
„No co,“ řekl jsem si, „je čas dokázat, že jsi chlap.“ Ale přiznám se. Mé pocity byly jakousi divnou směsicí zvědavosti a strachu. „Co když to v ruštině nezvládnu? Nebo co když tam budou opravdu tak hnusné podmínky?“ Nic nebylo jisté. Věděl jsem, že co do podmínek vydržím hodně, ale s tím jazykem jsem si nevěřil. Přiznám se – před ruštinou se mi na gymplu vždy jaksi svíral žaludek. Moc jsem na cizí jazyky nebyl. Ale znáte to – odříkaného chleba ...