Můj život v Rusku IV. – Škola (1980/1981)

S jídlem mě ještě pár dobrodružství potkalo. Například napoprvé jsem si dal ve „stolovoj“ (jídelna) „šnícel“. V ruštině jsme se učili, že tak se řekne „řízek“. No, dostal jsem kus špeku a to dost podivně upravený. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Pokud jste sehnali v stolovoj maso, bylo „rubljonoje“ tedy jakýsi karbenátek. S masem tu moc slavné v Rusku nebylo, člověk v tom musel umět chodit, což jsem se naučil až časem. Jo,jo … nouze naučila Sioraka vařiti.
Co bylo ovšem kvality a chuti skvělé, to bylo mléko a mléčné výrobky. Rusáci ani netušili, o kolik to mají lepší než na západě. Mléko se prodávalo na litry „razlívnoje“ do konvičky. Na váhu se prodával tvaroh, máslo, bezkonkurenční kysaná smetana a také světoznámý „plombir“, což je ruská zmrzlina. Mléko bylo navíc levné, 10 kopejek za litr a tak jsme se toho rozhodli využít. Pověřili jsme Žeňu, coby soudruha znalého jazyka (my v té době ještě moc plynule nemluvili) a prostředí, aby zakoupil společnou konvičku na mléko. Vrátil se večer s desetilitrovou hliníkovou konví. Nojo, měli jsme vědět, že Rusáci všechno „bolšoje“. A tak jsme zavedli společné nákupy mléka, abychom se brzy přesvědčili, že komunismus fakt nefunguje. Při naši lenosti postpubescentů jsme doufali, že s takovou konví budeme chodit na mléko tak každý třetí den a v tom se budeme střídat. Ale ouhá. To jsme netušili, že Žeňa (Andrej, asi věděl proč, s námi do toho nešel) je schopen jako správný savec přejít na čistě mléčnou stravu a spotřebovat 7 litrů mléka denně. Ještě se dorážel sunarovou kašičkou „Maljutka“.
No, nějakou dobu jsme to s úžasem sledovali. Pak jsme se dohodli, že my s Pepou vypijeme každý aspoň 2,5 l mléka denně, ať aspoň dohromady s ním srovnáme krok. V té době si Žeňa zakoupil termosku a denně do ní po ránu naléval půldruhého litru vařícího mléka, které v ní nechával do večera odležet. Říkal tomu „topljonoje moloko“ a hrozně si to pochvaloval. Prý to tak na „děrevně“ (vesnici) dělají v troubě. Ochutnal jsem to, ale nic moc. Po třech týdnech jsme mléčný komunismus zrušili. My s Pepou jsme mléko nemohli už ani cítit a Žeňa so dál pochrochtával. Od té doby už jen za své.
Institut byl ohromující. Z koleje to bylo dvě zástávky autobusem přes Něvu, která je v těch místech tak 2x širší než Vltava v Praze. Splést si to člověk nemůže, protože přímo u institutu stojí železná televizní věž, která byla za jasného počasí vidět z celého Leningradu. V říjnu už začínala být docela zima, teplota pod 10 °C a studený, vlhký vítr od Baltu. Neradno bylo toto počasí podceňovat. Díky vlhkosti vytahoval vítr člověku teplo přímo z kostí, vyplatilo se mít bundu a čepici. A tak jsme raději opravdu přes most jezdili nabitými autobusy. Autobusy i tramvaje jezdily perfektně, mráz nemráz, ale když říkám, že byly nabité, tak byly nabité. Lidé často i mírně viseli ze dveří, které se řidiči nepodařilo zavřít, a pokud člověk nebyl dost předvídavý a rázný, nemuselo se mu podařit vystoupit včas, ale až o zastávku později. Nedostal se na „své“ zastávce ven. Rusáci to ale brali vcelku s humorem.
Budovy institutu byly zjevně vystavěny ještě za cara báťušky. Busty zakladatele profesora A.S.Popova se na chodbách střídaly s bustami Lenina. Pokud bych to prostředí měl přirovnat k něčemu známému, bylo to tam jako na hradě „Bradavice“ z filmů o Harry Potterovi. Naši pedagogové byli velmi styloví, mohli by z fleku nastoupit jako herci ve zmíněném filmu. Škole byli až fanaticky oddáni, prakticky ve stěnách institutu žili.
Velmi nerudný profesor Merzljutin, který učil „Základy elektrotechniky“ byl naštěstí pro nás velkým fandou Československa a vlastnil největší sbírku československých známek, co jsem kdy viděl. Občas jsme mu něco přivezli z exemplářů, které mu ještě chyběly, platil velkoryse. Ty nově vydané mu chodily pravidelně poštou. Profesor Barášenkov, učící „Aritmeticko-logické základy výpočetní techniky“ uměl skvěle přednášet, opravdu uměl zaujmout. Studenti z něj ovšem měli vítr pro jeho cholerický temperament, dokázal opravdu parádně vybuchnout, když ho někdo naštval. Připomínal amerického herce Gene Hackmana.
Šéf naší katedry VT (výpočetní techniky), profesor Smolov nás nikdy neučil, vypadal velmi autoritativně a slyšel jsem jej pouze na jedné besedě. Vyprávěl nám, jak to bylo v Leningradě za války. Bylo to velmi emotivní, vzpomínám si jen jak popisoval, že z Puškinových románů známý kanál Fontanka byl po jednom z útoků plný mrtvol a voda, která jím protékala byla doruda zbarvená krví. Z války jsme vůbec slyšeli mnoho hrůzných příběhů, zavedli nás třeba na hromadný hrob na Piskarevském hřbitově, kde prý je pohřbeni 300 000 lidí. No a profesor Smolov prošel prý válkou až do Berlína v hodnosti vojína. To budilo respekt.
Docent Fištajn vyučující „Matematickou logiku“ byl rovněž stylový, přednášel poutavě a měli jsme jej rádi, možná proto, že chodíval na přednášky s impozantní fajfkou, kterou si neváhal během přednášky zapálit.
Divíte se, že se mi tam líbilo?