Můj život v Rusku V. – Učení a práce na katedře

Už z Brna jsem věděl, že studium na technice není žádná legrace. Neuměl jsem si představit, jak mi to půjde v ruštině. Sice za 9 let učení ruštiny v našich školách jsem uměl ledacos říci, napsat a také přečíst, ale Rusům, když spustili, jsem toho moc nerozuměl. Jak to jen udělám?

Byl jsem zvyklý učit se nejhůř na dvojky a z toho jsem nemínil ustupovat. Mohlo by to vypadat, že jsem byl těžký šprt, ale opak byl pravdou. Učit se cokoli zpaměti bylo pro mě vždy velkým utrpením a už na gymplu jsem nejvíce strádal při učení přírodopisu a zeměpisu, což jsou těžce popisné předměty. Také jazyky mi moc nešly, ruštinu jsem téměř nenáviděl a dvojku z angličtiny jsem měl snad z milosti. Nicméně má středoškolská alma-mater, Gymnázium v Bílovci, mě v tomto ohledu opravdu slušně vytrénovala a otužila, takže i přes vnitřní odpor jsem se dokázal ledacos našrotit, když nebylo zbytí. Ale jen na dvojku, tam má ctižádost končila!

Přístup ruských kantorů na technice mě velmi mile překvapil. Na rozdíl od drilu, který jsem zažil na VUT v Brně, se hledělo na to, zda člověk učivou rozumí. Nechci tvrdit, že je to pro praxi lepší, po 30 letech práce s počítači bych se takového zjednodušení nedopustil. Jen – pro mě to byla škola snů. Bylo to pro mě mnohem snadnější.

Matematická průprava z gymplu se ukázala býti ohromnou výhodou. Profesor Bielopolskij, náš matematik tělem i duší, měl zvláštní zvyk, na našich školách jsem se s ničím podobným nesetkal. Když odpřednášel asi polovinu semestru, začal psát na tabuli „Belopolskogo zadáči“.

K pochopení těchto akcí, které byly nabídnuty jen 2 – 3 za semestr je třeba si uvědomit, že v Rusku se neznámkuje, ale boduje. Pjať ballov (bodů) byla jednička, čtyři dvojka, tři trojka a dva balla – jako u nás na vysokých školách – čtyřka a to znamenalo vyhazov od zkoušky. Bylo to tedy minimum, jeden ball se nedával.

Poprvé, když napsal svou slovutnou „zadáču“ připsal k ní +3 a zakroužkoval to. Moc jsem tomu nerozumněl a tak jsem se zeptal souseda, Saši Kondruckého, co to znamená.

Saša byl velmi chytrý a zároveň ochotný a hodný kluk, později mi často před zkouškama půjčil své perfektní poznámky, což mi hodně pomohlo. Nevím, co v jeho minulosti způsobilo, že zadrhával, ale mezi Rusy to byl jeden z mých nejlepší kamarádů.

Vysvětlil mi o co jde. Kdo profesorovi Bielopolskému přinese první vyřešenou jeho „zadáču“ tomu přidá ke známce na zkoušce tolik „ballov“, kolik připsal s plusem k ní na tabuli. A protože dva balla je minimum, +3 znamená jistých pjať balov za zkoušku! Přátelé, jako správný lenoch jsem se okamžitě v půli přednášky sebral a šel řešit. Druhý den jsem tu zadáču měl a profesor Bělopolský se podíval do toho papíru, pak na mě, a požádal mě o index. Namístě mi napsal jedničku! (Tedy vlastně pětku). A tak jsem měl každý semestr o jednu zkoušku méně – o matiku. V duchu jsem děkoval svým kantorům z gymnázia za to, co mně naučili!

Ruštině jsem se naučil rozumět do půl roku, perfektně pak za roky tři. Bylo by to lepší, ale na kolejích naší techniky bylo 60 Čechů a Slováků a my mluvili takovou zvláštní směsí češtiny, slovenštiny a ruštiny podle toho, jak bylo myšlenku nejsnadnější vyjádřit. Mohu vám jen prozradit, že kleli jsme zásadně rusky. Jednak je to na kletby neuvěřitelně bohatý jazyk a také bylo jisté, že rozumí skutečně všichni. Citovat zde raději nebudu.

Nedívali jsme se tam na televizi, opravdu vyjímečně, i když možnost tu byla. Ale prakticky každý týden jsme byli v kině. Hádejte, co znaméná Vestsajdskaja istorija? Nebo Čerez ternii k zvězdam? Mimochodem, letěly tam v té době indické filmy, produkce dnes známého Bollywoodu. Nejsem si ale jist, zda se to tenkrát tak jmenovalo. Byly to romantické slaďáky s velmi zvláštním vysoce posazeným zpěvem. Občas šel i nějaký československý film, ale jaksi si na žádný konkrétní nemohu vzpomenout.

Učení mi šlo díky jejich požadavkům dobře, a tak jsem se přihlásil k práci na katedře. Peníze za to nebyly, to ne, ale dalo se u toho mnoho naučit. Tedy já tomu aspoň věřil. A ruští pedagogové, na rozdíl od těch v Brně, nás rádi přibírali ke svým projektům, dávali nám prostor pro samostatnou práci a možnosti dostat se k počítačům. Dostal jsem se ke svému dnešnímu příteli, docentu Alexandru Alexandroviči Valovovi, který mě naučil řemeslu.

V té době spočívalo ve strukturovaném programování, projektování „shora dolů a nahoru“. Pracovalo se v assemleru, chodil jsem programovat na výzkumný ústav medicínské techniky a také na výzkumný ústav zemědělský. Za ty roky jsem tam stihl pracovat na projektu biochemického analyzátoru krve, mikroprocesorovém řízení skleníku a mikroprocesorovém paralelním řízení procesu válcování zastudena, což byla nakonec moje diplomka.

Zlákal jsem k tomu spolužáka Pepu a tři mladší Čechoslováky, takže docent Valov měl nakonec z nás docela velký tým. Nutno dodat, že to bylo ku prospěchu všem. Když jsem přišel po skončení školy jako konstruktér do Vagónky ve Studénce, přinesl jsem tam tyto znalosti jako originální know-how, protože specialisté v této oblasti tam nebyli. Dostal jsem ihned jako nováček vlastní projekt řízení posuvny 80t. Ještě jednou díky, pane docente! Za všechno, co jste mě naučil!

Nebudu popisovat jaké tam byly počítače, oproti dnešku to byl hluboký pravěk, který překonává i nejdivočejší (zlé) sny dnešních mladých lidí. Jen zmíním jeden typicky socialistický jev, který se mi už tenkrát velmi nelíbil. Vědci onoho ústavu chodili na brigády na „ovoščbázu“. V praxi to znamenalo, že chodili makat na překládání vagónů s ovocem a zeleninou a tím se dostali k těmto produktům pro své rodiny. Nechápal jsem jak je to možné. V Československu sice tyto věci nefungovaly kdovíjak skvěle, ale na brigády jezdili maximálně středoškoláci, buď na brambory nebo na chmel. A to byly spíše parádní zážitky. Ale vědci? V pracovní době?

Mimochodem – pokud byste si mysleli, že v Rusku byl tužší socialismus než u nás, byli byste na omylu. Lidé z vesnic a hlavně z jihu, třeba z Gruzie, dopravovali své zemědělské produkty letecky do Leningradu a prodávali je na „rynke“. Ovšem za mnohem vyšší ceny. Třeba nádherné hrušky za 4 Rb/kg. Což bylo dost, plat docenta byl asi 180 Rb, odpovídalo to platu kvalifikovaného dělníka. Jak se dalo přijít v Rusku k větším penězům, o tom napíši v některém z dalších pokračování.

A jak to ti zemědělci prodávali? Jako SOUKROMNÍCI, tedy podnikatelé. A za tržní, neregulované ceny. No, nebylo všechno tak černobílé, jak se nám to snažila podat tehdejší propaganda, ale také ne tak černobílé, jak se nám to snaží podat ta dnešní. Ať už vládne kdo chce, snaží se silou mocí lidi zblbnout. A dost často se mu to daří.