Samaritáni – vražda, dokončení

XV.

Policie byla během půl hodiny na místě. Vyšetřování vedl policejní komisař Jacques.
„Je to dost mimořádný případ. Proč vlastně někdo zabíl mimozemšťana a navíc ho odtáhnul k pitvě? Nebo se chtěli zbavit těla? Kdyby nebylo vašeho lokátoru, tak bychom ho asi nikdy nenašli.“
„Rádi bychom vám poskytli naši součinnost při vyšetřování. Mohli bychom dostat zpět našeho androida Damiho?“ zeptal se Kal.
„Bohužel, tento android je teď předmět doličný, musíme si jej ponechat. Podle našich zákonů vám jej nemůžeme vydat.“
„Dobrá, a můžeme jej vidět?“
„To určitě možné je. Příjďte za dvě hodiny na prefekturu.“

Když zůstali sami, Michael se zeptal: „Myslíš Kale, že z Damiho pozůstatků něco zjistíme?“
„Dami má stejně jako každý z nás namontován lokátor. Nemůžeme dopustit, aby se nám tady ztráceli androidi. Někdo by z nich mohl udělat velmi nebezpečné zbraně. Jsem sice přesvědčen, že pozemšťané zatím nejsou technicky schopni androidy vyrábět, ale mohou přijít na jejich komunikační kanály a slabiny. Navíc má v sobě operativní paměť, něco jako černou skříňku, která obsahuje všechny informace, které zpracoval za posledního asi půl roku. Není umístěna v hlavě, ale v břiše. Mohla to přežít, zvláště proto, že pouzdro je z velmi pevného materiálu a vytváří jakousi cystu v jeho těle, které má bionickou podstatu. Signál o Damiho poloze mám, je skutečně na prefektuře, ale operativní pamět mohu bezchybně přečíst jen v jeho blízkosti. Dokáže přenášet signál pomocí hyperkrátkých vln, pokud jej k tomu vyzvu prostřednictvím lokačního komunikátoru.“

Za dvě hodiny byli před prefekturou. Komisař Jacques je zavedl do místnosti, kde se Dami nacházel. Odhrnul plentu a tlumeně vykřikl.
„Někdo se jej snažil rozebrat! Měl rozbitou hlavu, ale ne oddělenu od těla!!“
„Je možné, že by se vrah dostal až sem?“
„Nechápu to. Případ dostal nejvyšší prioritu. Sám prefekt Morel chce informaci každé dvě hodiny. Byl si Damiho osobně prohlédnout a vyptával se našich specialistů na jeho stav. Nikdo mu nic nebyl schopen nic říci, kromě toho, že je naprosto zničen.
Kal stiskl v kapse tlačítko lokačního lokátoru. Uvnitř Damiho ožil autonomní modul operativní paměti a během dvou sekund měl Kal její obsah natažen uvnitř.
„Jak se to mohlo stát? Neměli byste jej líp hlídat?“ zeptal se komisaře.
„Nenapadlo nás ... Proč to někdo udělal? Třeba někdo ze zvědavých techniků. Jestli zjistím, kdo to byl, příjde ho to draho.“
„No, komisaři, viděli jsme jej a moc vám děkujeme,“ odsekl trochu ironicky Kal. „Budeme se také snažit zjistit, proč se to stalo s využitím našich technických možností a dáme vám vědět, k čemu jsme dospěli. Vrah člena naší posádky musí být dopaden. Zatím nashledanou.“
„Nashledanou,“ odpověděl rozmrzele komisař. nebyl zrovna nadšen z toho, co se stalo.

„Jedeme zpět.“ řekl Kal. „Podívám se ještě v našem letounu, ale myslím, že máme vše, co potřebujeme.“
V letounu položil komunikátor k počítači a stáhl z něj veškerá Damiho data. Problém byl v tom, že do bytu vstoupili dva muži a přáli si mluvit s Tyonem. Ti muži bylo v uniformách a řekli, že je posílá pan prefekt Morel. Na to se jeden postavil za Damiho. Bylo ještě vidět, jak jeden z nich vytáhl z bundy velkou kovovou tyč a velkou silou udeřil Tyona do hlavy. Dami mu chtěl tyč vyrvat, ale zřejmě dostal podobnou ránu od muže, který stál za ním. Dále byl na záznamu pouze zvuk.
„A má po ftákách!“ promluvil jeden z nich.
„Jo, má dost,“ odvětil druhý. Podívej se ještě na toho druhého.
„Je to android,“ vykřikl druhý překvapeně. „Musíme mu zničit mozek.“
Pak bylo slyšet několik úderů, jak tyčí rozbíjeli hlavu. Netušili, že Dami má více sluchových čidel a jejich rozhovor je stále zapisován do paměti.
„Tak, zavolej do nemocnice.“
„Doktor Cantona?. Chleba je ještě teplý. Můžete poslat zákazníky.“
„Hned tam budou,“ ozvalo se z mobilu, „koukejte vypadnout, ať vás tam nikdo nevidí.“
„Žádný strach, mizíme. Morel bude spokojen. Za tuto práci chce zvláštní zásilku.“
„Nebojte se, nebudete škodní.“

Hned bylo jasné, že se jedná o komplot, v němž je zapletena policie v čele s prefektem a nějaký doktor Cantona, nebo spíše více zaměstnanců nemocnice. Ale které? Po příletu na Sammering si prohlédli všechny záznamy za minulý měsíc. Najednou byl motiv jasný. V pařížské nemocnici Percy pracovala mafie, která prodávala za horentní sumy načerno lidské orgány a prováděla přímo jejich implantace bohatým zájemcům. Tyon to odhalil, sdělil prefektovi a ten jej nechal zavraždit.
Kal předal všechny údaje Interpolu. Jejich detektivové převzali vyšetřování, provedli exhumace oněch dvou nešťastníků, kteří nebyli spáleni a zjistili, že jim skutečně chybí životně důležité orgány. Ukázalo se, že policejní prefekt Morel je hlavou celé skupiny, která se skládala ze čtyř policistů, dvou lékařů a tří saniťáků. Po prověrce objeveného tajného účtu pana prefekta vyšlo najevo, že v posledních pěti letech mu byly poukazovány miliónové částky od celkem 63 movitých pacientů, kterým byl v Percy implantován nějaký životně důležitý orgán. Všichni členové gangu byli odsouzeni na doživotí.
„Jak byste je potrestali vy?“ zeptal se Michael. Jako reportér geonetových novin se rozhodl, že případ uveřejní do všech podrobností, aby lidé viděli, jak rychle se dají odhalit zločiny.
„Za vraždu trestáme doživotím bez možnosti odvolání. Na satelitu podobném vašemu Měsíci jsme vybudovali velkou stanici asi jako středně velké město. Ti lidé se tam mohou pohybovat volně, stejně nemají kam utéci. Dost velkým trestem totiž je, že musí žít mezi sobě podobnými. Jinak je necháváme být. Jaký si svůj domov udělají, takový jej mají. Musejí ovšem přijímat každý měsíc zásilku dalších vězňů a žít s vědomím, že pokud se neprokáže justiční omyl, nikdy se nevrátí na Zemi. Pozoruhodné je, že postupem času vytvořili společnost, která má své zákony, vládu a kde se žije dost spořádaně. Jejich zákony jsou totiž daleko tvrdší, umožňují i trest smrti. Tak jako jsme nemohli ochránit jejich oběti, ani oni již nejsou pod naší ochranou.“
„Stalo se vám někdy, že jste zjistili justiční omyl?“
„Ano, tři z miliónu odsouzených za deset tisíc let. Bohužel, žádný systém není úplně dokonalý.“
Tyon Šáhib byl převezen na Sammerig, kde se s ním kromě ostatních Samaritánů rozloučili i John Maxwel, Nina a Michael. Vláda USW poslala oficiální kondolenci. Tyon Šáhib byl dopraven na loď Samaritánů, tam bylo jeho tělo spáleno a z uhlíku vytvořen velký zářící diamant, který byl uložen v palubní síní smutku, kde už byly diamanty tří dalších členů posádky, kteří zahynuli cestou. Samaritáni věří, že tento krystal zůstane v materiálním světě jako čirý symbol, připomínka krásné duše zesnulého.
„Bude mi hodně chybět,“ tiše řekla Ani Mimah, „Ze všech členů posádky mi byl nejbližší. Vlastně jej všichni milovali. Teď je tam spolu se svou ženou.“
„S kým?“ zeptal se tiše Michael. Přímo fyzicky cítil proud bolesti linoucí se z Ani a nebyl schopen dostat za sebe větu.
„Taol Šáhib, jeho žena byla členem naší posádky. Bohužel, tragicky zahynula.“
„Johne, mohu tady zůstat dnes s tebou?“ opřela se mu sklesle o rameno a v jejích očích se zaleskly slzy. Otočila se, schoulila se mu do náručí a schovala utrápenou tvář na Johnových prsou.
„Proč?“ vzlykla.
„Tiše, tiše, ..“ vydralo se Johnovi z vyprahlého hrdla. Pomalu ji hladil. „Pojď, půjdeme si lehnout ..“