Samaritáni – samanet

XVI.

Ve třicátém druhém se Sámoši, jak je lidi začali důvěrně nazývat dohodli s vládou USW o povolení nejen připojit se ke geonetu, ale začít budovat paralelní síť – samanet. Samaritánská informatika byla nepředstavitelně pokročilejší, než ta pozemská, ačkoli i ta, za necelých dvě stě let své existence, učinila obrovský pokrok.
Historii vývoje pozemské informatiky zná každé malé dítě, takže ji tu nebudu opakovat. Ale pro představu. Samanet měl triliónkrát vyšší přenosovou rychlost než geonet, což bylo naprosto mimo naše představy o fyzikálních hranicích výkonu založeném na našich technologiích.
Jejich koncová zařízení, jakési obdoby našich kompjútrů, byly založeny na naprosto neznámých principech a daleko přesahovaly výkon a kapacitu lidských mozků. Nebylo pochyb, že Sámoši jsou schopni sestavovat umělé vysoce inteligentní bytosti, což dokazovali i jejich androidi. Byli velmi výkonní, ale úmyslně neměli implantovány emoční programy, pouhé simulace emocí. To z toho důvodu, aby si lépe rozuměli s lidmi. Ve skutečnosti však žádné emoce neprožívali a proto nebyli nebezpeční.
Proč se tady o té výkonnosti rozepisuji? Jak se ukázalo, výkonnost samanetu byla tak vysoká, že měli lidé velké problémy s absorbováním jejích možností. Ale to jsme tenkrát netušili a vítali jsme zisk tak výkonného nástroje. Do roka samanet naprosto vytlačil geonet a přebral všechny jeho funkce. Velmi podstatnou příčinou byl také fakt, že Sámoši neměli problém ve svých automatizovaných závodech vyrobit dostatek jejich „kompjútrů“ a poskytovali je na požádání zdarma.
Navíc byly kabely samanetu schopny přenášet elektrickou energii a to naprosto bezpečně a zároveň masivně. Důsledkem byl postupný úpadek pozemské elektroenergetiky. Sámošské „elektrárny“ byly založeny na termojaderné syntéze. Navíc jejich fúzní reaktory byly téměř v kufříkovém provedení a proto byly „elektrárny“ rovnoměrně distribuovány v uzlových bodech samanetu. Odpadla nezbytnost vysokonapěťové rozvodné sítě, jejíž stožáry hyzdily krajinu a byly i nebezpečné.
Fúzní reaktory byly naprosto bezpečné. Jaké prvky využívaly k syntéze jsme se nedozvěděli, ale jejich androidi se starali o výměnu „náplně“ jednou měsíčně. Navíc pokud by i došlo k jejich výbuchu, neměl by stejnou intenzitu, jako neštěstí v mohutné centralizované jaderné elektrárně.
Připadlo mi dost nebezpečné, že klíčové oblasti našeho průmyslu se stávaly 100% závislé na Sámoších, ale logickým protiargumentem bylo, že pokud by nás chtěli Sámoši zničit, nebyl by to pro ně problém už dávno. Pokud sledovali nějaké jiné cíle, než nám jednoduše pomoci, nebyly nikomu zřejmé.

Musím se ale zmínit o jednom negativním jevu, který vycházel z lidské povahy. Výkonnost samanetu umožňovala hry s takovým stupněm věrnosti virtuální reality, že zažraní hráči místy zapomínali rozlišovat, zda se nacházejí ve virtuální, nebo skutečné realitě. Postupně přibývalo lidí, kteří prožili hrou ve virtuální realitě celé dny, aniž se odpojili. Sámoši ochotně implantovali lidem komunikační čip, který umožňoval přímý přístup z mozku na samanet. Pro některé to znamenalo výrazné zvýšení kvality života.
Zpočátku byl implantován zejména lidem neléčitelně fyzicky postiženým (i takoví zůstali, přes veškeré možnosti Sámošů), kteří prostřednictvím Samanetu viděli ve virtuální realitě sami sebe jako dokonalé zdravé jedince a nijak jim nevadil v plnohodnotném virtuálním životě. Například slepí viděli.
Pak tu byla řada experimentátorů s drogami, což byl narůstající problém už v předsamaritánské éře. Těmto lidem virtuální realita bez jakékoli chemie dokázala poskytnout prožitek, jaký měli při aplikaci drogy. Dalo se toho využívat při řízené odvykací kůře, ale tito lidé ji většinou odmítli a namísto na drogách se stávali závislými na samanetu.