Samaritáni – únik do virtuální reality

XVII.

Jen tři roky po vybudování samanetu, přesně 8/7/2135 byla zrušena pozemská mezinárodní měna – USW. Peníze ztratily jakýkoli význam, protože se za ně nedalo prakticky nic koupit. Veškeré rutinní servisní služby pro lidstvo vykonávali androidi a lidé se zabývali uměním, sportem, zábavou, nebo jednoduše žili pro rodinu, či různé koníčky. Asi devět desetin pozemšťanů žilo v samatoriích nastálo, protože to znamenlo daleko rychlejší přístup k veškerým službám a samozřejmě i služby jako takové.
Velké megapole, města, mestečka i vesnice – všechno pustlo, ale androidi Sámošů se o ně starali jako o skanzeny.
Rodiče občas jezdili s dětmi do svých bývalých bytů, či domků. Nostalgicky vzpomínali na staré časy plné úsilí a každodenní starosti o chleba. Pro děti to bylo dobrodružství a nejvíce záviděli těm kamarádům, kteří měli babičky nebo dědečky ještě mimo samatoria, protože tam rády jezdili na prázdniny z oné umělé krásy a dokonalosti samatorií.
Ovšem umíte si představit, že starší lidé přes nostalgii a určitou příchylnost k místům, kde prožili život se nakonec přece jen rádi nastěhovali do míst, kde bylo zabezpečeno pohodlí a bezpečí dokonalého zdravotnictví. A tak v původních sídlištích lidstva žili povětšinou mladí lidé, kteří v období revolty chtěli vyzkoušet život ze všech stran a žít tradičním způsobem života. Málokomu z nich to vydrželo více než do třicítky, co vám mám povídat.
Jenže to by nebyli ani lidé, kdyby nebyli nespokojení a jaksi nervózní. Všeobecný blahobyt totiž znamenal silnou nivelizaci. Jak jste se mohli vytahovat na sousedy, že máte lepší byt, nebo vznášedlo, když hned, jakmile to soused uviděl, nechal si to udělat stejně? O co se vlastně měl člověk snažit, aby se odlišil? Aby líp vypadal? Plastiky Sámošů byly dokonalé. Mělo to neblahý důsledek, že jakmile se stal někdo populárním umělcem, pár miliónů lidí se nechalo předělat a vypadalo téměř jako jeho dokonalé kopie.
Zbyla jen snaha o rozvoj ducha. Mozek se totiž implantovat nedal. Ale znáte Gaussovu křivku? Vždy to dopadne tak, že nejvíce lidí je průměrných a polovina lidí je podprůměrných. Takže co zbývá těm, kteří nemají tolik naděleno? Jediné, co mohli mít všichni byla láska. Jenže té se také moc nedaří v nivelizované společnosti, kde jsou si všichni rovni a v podstatě stejní. Navíc k výchově dětí neměli zlenivělí lidé moc chuť, tak to odkládali tak dlouho, až to povětšinou odložili úplně. Ke své škodě. Protože děti mohli zabránit rodičům v tom, co následovalo. Vzpomněl jsem si na někdejší ideál dvacátého století – komunismus. Tak tohle byl ten vysněný ideál?

Stalo se to 21/8/2136. Samaritáni získali tolik informací o lidech a jejich dějinách, že mohli umístit na samanet programy simulující realitu v jakémkoli období vývoje lidstva kdekoli na Zemi. A to byl těžký kulturní úder. Představte si, že můžete žít ve svém světě v kterémkoli historickém období a na jakémkoli místě. Můžete být císařem, sultánem, významným malířem nebo zpěvákem, kterého všichni obdivují, prostě vším, čím jste kdy chtěli být. Mohli jste být průměrní nebo geniální, silní nebo slabí, krásní nebo oškliví, staří nebo mladí – podle vašeho přání. Stačilo si lehnout do Komory Snů a nechat se připojit na samanet s odkazem, kdy máte být automaticky probuzeni. Odejít z takového vysněného světa, ve kterém šlo vše podle vašich přání bylo velmi těžké, skoro nemožné. Probuzení znamenalo obrovský psychický šok, protože člověk si do podrobností pamatoval kým byl a co prožil. Případy, kdy se probuzení nechali ihned znovu uspat se množily s geometrickou řadou. Do dvou let se počet uspaných ustálil na 97% veškerého lidstva. Ve virtuální realitě bylo možné prožít více životů a automaty v Komoře snů se postaraly nejen o výživu, ale i perfektní údržbu organismu, takže lidé takto „naložení“ měli vyhlídky na mnohem delší život.
Na Zemi zbylo jen asi 500 miliónů bdělých obyvatel. Byli to rodiče dětí, které nechtěli umístit do Komory Snů a také lidé, kteří se podobného vývoje děsili a zásadně virtuální realitu odmítali, i když jejich životy byly řízeny osudem. Lidé na Zemi přestali být hrozbou pro přírodu díky svému přemnožení. Vetšina samatorií byla opět zbourána a rekultivována. Zbyly jen velkokapacitní bunkry plné komor snů s řízeným prostředím. A lidé, kteří tohle všechno odmítli..
Tenhle zápis je z 21/4/2139. Už dva roky o tom přemýšlím. Kdysi, ještě když žil, položil jsem Tyonovi otázku.
„Co vlastně sledujete tím, že lidem dáte vše, co si jen představují?“
„Aby si lidé, zcela osvobozeni od materiálních omezení mohli sami vybrat, co udělají se svým životem. Chceme znát odpověď na tuto otázku, nic víc. Neuděláme nic, než že vám dáme vše, co si sami vezmete.“
„Neumím si představit, že bychom odmítali něco z toho, co nám nabízíte. Kromě pár zaostalých náboženských fanatiků trvajících na tradičním způsobu života nikdo nic neodmítá. Zdravotnictví, potraviny, vyspělá technologie ..“
„Všechno je jinak.“ odpověděl lakonicky Tyon, „A brzy to uvidíš sám.“
Tenkrát jsem neměl ponětí, co měl na mysli, ale jeho záhadný úsměv mě znepokojil. Teď už asi vím. Lidstvo prošlo jakýmsi přirozeným výběrem na základě dobrovolné volby. V podstatě ti lidé odešli ze života – do virtuálního Ráje .. A co my ostatní? Kdy nás život unaví? A co Sámoši? Proč oni nejsou ve virtuálním Ráji? Co udělají, pokud tam vejde poslední člověk? Odletí o planetu dál?
Tyto otázky mě znepokojovaly. Jen tři procenta odolávají v souboji ducha s tělem. Dokážeme vychovat potomky, kteří dokáží totéž?