Samaritáni – atentát

XIX.

„Tak Petře, musíme se rozejít. Proč na tebe nečekají rodiče? Neví o tvém příjezdu?“
„Ne, pokračuji ještě dál, rodiče mě budou čekat v Petrohradě na letišti Pulkovo.“
„Vážně? Tak to máme společnou cestu. Rodiče bydlí v Petrohradě?“
„Ne nastálo, teď bydlí v hotelovém samatoriu Pribaltijskaja. Přijeli tam jako ruští diplomaté na jednání se Samaritány.“
„Tak to máme stejnou cestu. Chci vidět Samaritány na vlastní oči. Proto také jedu do Petrohradu.“ odpověděl Azíz a pokud by neměl snědou pleť, Petr by si všiml, že se trochu se začervenal. Azíz neuměl moc lhát, byla to špatnost a Wahed lháře trestá.
„Poletíme tedy spolu. Představím tě rodičům jako kamaráda z cest a myslím, že v samatoriu se pro tebe místo najde. Neboj se neplatí se za to.“ dodal, když uviděl otázku v Azízových očích. „Ty toho moc o Samaritánech nevíš, že?“
„Moje rodina žije na samotě v horách.“ zalhal Azíz. „A rodiče jsou velmi staromilští. Nikdy se moc nezajímali o politiku. Jenže vesničané z údolí se všichni odstěhovali do měst a nemáme teď komu prodávat své úlovky a výrobky. Je to těžké. Musím změnit náš život.“
„Samaritáni změnili celý svět. Dají každému všechno, co potřebuje. Dokáží ti splnit jakékoli přání.“
„To není možné. Nikdo nedokáže splnit všechna přání, jedině ..“, Azíz chtěl říct Wahed, ale včas se zarazil.
„Co jedině?“
„Já nevím, snad bohové?“
„Samaritáni jsou jako bohové. Dávají a nic za to nechtějí. Podívej se kolem. Vidíš to nádherné letiště, přepych, budovy, letadlo, kterým jsme letěli? To všechno vyrobili androidi Samaritánů a to pro nás.“
Už zase s tím začíná. Myslí si snad, že jsem padlý na hlavu, pomyslel si Azíz.
„Opravdu?“
„Je to tak, můžeš mi věřit. Brzy se o tom přesvědčíš. Letenky jsi taky neplatil.“
Asi se bojí, pomyslel si Azíz a rozhlédl se, jestli není poblíž nikdo ze Samaritánské gardy. Přece musejí mít nějakou gardu, kdo by všechny ty lidi tak dobře hlídal? Nebo je v tom nějaké jejich kouzlo? Od Ablise?
„Říkali mi ve vesnici, že doprava je všude zdarma, jinak bych ani nemohl odejít. Asi máš pravdu.“ odmlčel se.

Na Pulkovu čekali na Petra jeho rodiče. Petr je hned seznámil.
„Mami, tati tohle je Azíz, dělal mi společníka po celou cestu z Teheránu. Přijel na oslavu výročí. Chtěl by vidět Samaritány zblízka. Azízi, tohle jsou moji rodiče.“
„Andrej“ představil se otec.
„Mariana. Jsme rádi, že Petr nebyl cestou sám. Kde budete bydlet? Mohli bychom jet společným taxíkem a promluvit si.“
„Ještě nevím.“
„Jasně, ubytování v Petrohradě není problém. Mohl byste bydlet třeba v Pribaltijskoj. U nás na patře je několik pokojů. Samaritáni přijedou zítra a budou bydlet o patro výš.“
„Určitě budu rád. Neumím rusky a ani moc anglicky.“
„Nebojte se, pomůžeme vám. Petr si vás oblíbil, bude chodit s vámi a překládat.“
„Děkuji. Budu rád, vůbec se tu nevyznám.“

Dnes přijeli Sámoši. Bydlí přímo nad námi. Mohl bych to stisknout a z toho samatoria zbyde jen prach. Ale ten kluk se stále motá kolem mě. Nemohu mu přece ublížit. Má mě rád, to by nebylo správné .. To má umřít jen tak? A jeho rodiče se chovají ke mně tak hezky? Jsem zvyklý, že starší rozkazují a vyžadují úctu. Jenže oni se ke mě chovají jako přátelé. Nemohu se jim dívat přitom do očí. Navíc, co když tam některý se Sámošů nebude? Musím za Sámošema na patro a odpálím to tam. Wahed přivítá i Petra a já budu mít čestné místo. Postarám se o něj.
Nakonec mi poděkuje.

Azíz se vydal na patro Samaritánů. Ale u dveří stála stráž, specializovaný android vybavený detektory zbraní.
„Co byste si přál pane?“
„Chci se zeptat. Jsou přítomni všichni Samaritáni?“ zeptal se Azíz.
„Nejsem oprávněn podávat takové informace.“
„Rád bych je navštívil. Jsem z Širázu a chtěl bych jim dát informace o útlaku, který tam vládne. Musejí s tím přece něco udělat!“
Androidovy detektory hlasu zaznamenaly potlačované vzrušení v Azízově hlase. Vyhodnotil to jako trému, ale pozorně sledoval Azízovy pohyby.
„Můžeš mi alespoň někoho z nich zavolat? Prosím! Je to důležité!“
„Android se spojil komunikátorem s Darem Nielsem. Je tady nějaký pán z města Širáz, které s námi nekomunikuje. Prý nám chce podat informaci o tamějších poměrech. Mohu jej vpustit dál?“
„Ano, ale zajisti vchod a přijď s ním. Víš, jaké jsou předpisy.“
„Vím. Právě jsem to chtěl říci.“
Vstpoupili do přijímacího pokoje a Dar Niels tam už na ně čekal.
„Jsou tu všichni? Rád bych svou zprávu předal osobně všem.“
„Proč jste nepoužil samanetu?“
„Neumím jej používat. U nás je zakázán.“
„Aha. Jsme tu sice všichni, ale jsme hodně unaveni po cestě. Nemohl bys to předat jen mě?“
„Mohl,“ řekl Azíz, vsunul ruku pod svetr a s cvaknutím odjistil bombu v opasku.“
„Za věčnou slávu Waheda!“ vykřikl, zahlédl záblesk a cítil jak se propadá do hluboké temnoty.

Samaritánský android zareagoval na cvaknutí pojistky a v setině sekundy drtivým úderem poslal Azíze k zemi, takže okamžitě ztratil vědomí. Dar Niels vůbec nepochopil co se stalo. Android doslova „přibil“ bezvládného Azíze k zemi, zajistil pojistku a opatrně mu sundal opasek. „Očichal“ jej zblízka svými detektory. „Terrtex“, nejničivější výbušnina pozemšťanů, 300 gramů, ohlásil suše. Dar Niels vytřeštil oči a na čele mu vyvstal studený pot. Uvědomil si, jak málo zbývalo a celé samatorium, ve kterém bylo asi 10 000 hostů by se změnilo v hromadu ruin a popela.

Android Azíze důkladně prohlédl všečetně vnitřní fotoskopie a odnesl jej do služební místnosti. Za chvíli byly v hotelu zásahové jednotky a do patnácti minut proběhla skvěle organizovaná evakuace, pro případ dalšího pokusu o útok. Ten však už nepřišel.

Azíz byl odsouzen k doživotnímu pobytu na vesmírné stanici nazývané trochu cynicky Lunapark. Odlet další skupiny je za týden ..