Samaritáni – Azíz

XVIII.

Psal se rok 2140 a Proroci posledních dnů světa žili stále stejně, jako před příletem Samaritánů, jen v mnohem větší izolaci. Damis trval nekompromisně na zákazu geonetu, nyní vlastně i samanetu. Díky tomu bylo celé společenství téměř totálně odděleno od všech novinek přivezených Samaritány, protože do jejich společenství nevstupovali lidé z vnějšího světa. Občas došlo ke kontaktu s nečistými nevěřícími, ale jejich pohádkám nikdo ze společenství nevěřil. Jediné, co Damise trápilo, byla neuhasitelná touha mládeže po poznání vnějšího světa.
Širáz, ve kterém bydleli, se úplně vylidnil, ti, kteří nepatřili k prorokům se raději přestěhovali do větších měst, většinou do Teheránu. Damis, který pochopitelně samanet sledoval, věděl, co se v okolním světě děje a děsilo ho to. Je možné, že by Wahed plánoval takový konec světa? Cítil, že tento nepřátelský, svět zasažený hnilobou brzy pronikne i do Širázu, pokud něco neudělá. Založil tedy gardu Wahedových vyvolených, ozbrojenou složku k ochraně hranic Širázu. Ze sta tisíc věřících jeho sekty bylo pět tisíc v této gardě a používali síť dalších pěti tisíc udavačů.
Nikdo neměl jistotu, co může nebo nemůže říct, dva tisíce provinilců bylo už zavřeno ve Wahedových klášterech, což byly v podstatě vězení s velmi tvrdými podmínkami. Tak se mu podařilo udržet integritu společenství pohromadě za cenu represe.
Damis pevně věřil, že jedinou cestou, která zabrání rozpadu sekty, je zničení Samaritánů, těch proklatců, kteří si hrají na bohy. Měl neotřesitelnou jistotu, že jejich nadpřirozené schopnosti jsou dílem Ablise, který chce ovládnout lidstvo a stáhnout všechny do své Říše tmy. Rozhodl se pro radikální řešení.
„Azízi, chlapče, nastala doba velkých zkoušek. Jak víš, jsme v obklíčení Ablisových stoupenců vedených Samaritány, jeho služebníky. Tito vyslanci Tmy uvrhli zbytek lidstva do otroctví. Téměř všichni lidé jsou v zajetí jeho nejkrutějšího nástroje – samanetu. Předstíráním, že připojení je nejkratší cestou do ráje, přesvědčil téměř celé lidstvo k tomuto neuváženému skutku. Jenže cesta do Ablisových zahrad je trnitá, plná oklik a nebezpečí. Teď trpí zajatci samanetu nejkrutějšími mukami ponořeni v mrazivých prostorách Tmy a není pro ně cesty zpět. Zbytek lidstva slouží Samaritánům a jejich umělým lidem. Nastala chvíle pozvednout Wahedův prapor a zdrtit jeho nepřátele. Jsi ochoten položit pro Waheda i život?“
„Ty víš, Nejmoudřejší, že by to udělal bez zaváhání každý z nás. Milujeme Jedinečného mnohem víc, než naše pomíjivé životy tady na Zemi.“
„Dostalo se ti cti stát se prvním bojovníkem Wahedovým. Zde tento drobný pásek obsahuje výbušninu takové síly, že zničí všechno živé v okruhu půl kilometru. Každoročně 1. července je slaven svátek přistání prvního modulu Sámošů na Zemi, jako povinný výraz vděku těm zplozencům Tmy. Tento rok je 16. výročí a oslavy se mají konat v Petrohradě. Po Něvském prospektu půjde průvod ke Kazaňské katedrále, kde budou mít Samaritáni proslov. Musíš se k nim dostat co nejblíže a odpálit nálož.“
„Jak mám provést odpálení, Nejmoudřejší?“
„Odjistíš pojistku, a stiskneš tohle tlačítko.“
„Tedy zemřu. Příjme Wahed mou oběť? Vždyť si sáhnu na život vlastní rukou!“
„Ano, Wahed tě nejen očistí, ale jako první bojovník a zachránce lidstva budeš zaujímat čestné místo mezi vyvolenými u jeho stolu. Dostaneš nejkrásnější dům s výhledem na šťavnaté plody jeho zahrad.“
„Přitom však zemře mnoho lidí, kteří budou v okolí!“
„Tito lidé budou rovněž Wahedem odškodněni jako oběti Svaté války. Uděluji ti už dopředu rozhřešení, ale buď si jist, že je to Wahedovo přání a on povede tvé kroky a znásobí sílu, kterou budeš potřebovat k uskutečnění jeho přání.“
„Splním Wahedův úkol, spolehni se Vznešený.“
„Teď se půjdu za tebe pomodlit. Zítra za úsvitu přijdi ke mě do svatyně. Dám ti nejvyšší požehnání a instrukce na cestu.“

Azíz seděl v odletové hale v Teheránu. Měl hlad a proto vytáhl obilnou sušenou placku, kterou mu dala matka na cestu. Žvýkal pomalu, placka byla poměrně tvrdá.
„Co to jíš?“ vedle něj seděl asi třináctiletý kluk.
„Placku.“
„Placku? Co je to? – Dáš mi ochutnat? Mám tady samakeksy. Ale ty asi nechceš. Můžeme si to vyměnit?“
Azíz ulomil kousek placky a podal ji klukovi.
„Jak se jmenuješ?“
„Petr. Jsem Rus, ale dlouho jsme žili s našima v Teheránu. Jak to, že jsem ty placky nikdy neviděl?“ Zakousl se do sousta, které mu Azíz podal. „Zvláštní chuť. Hrozně tvrdé,“ ale pokračoval ve žvýkání. „A jak se jmenuješ ty?“
„Azíz.“
„Opravdu nechceš nějaké samakeksy? Připravil jsem tě o část jídla. Mám jich dost a v letadle dostaneme další.“
„Nemám peníze,“ odvětil Azíz. V letadle budou drahé. „Tak mi nějaké dej.“
Kluk se na něj nevěřícně podíval a podal mu sáček se samakeksy. „Proč si ze mě děláš legraci? Jsem už na to dost velký,“ rozesmál se.
„Nedělám legraci,“ odpověděl s vážnou tváří Azíz.
„Ty jsi číslo! A co to bylo s těmi penězi? Ty už nejsou přece k ničemu!“
„Jak to k ničemu? A za co si koupím v letedle .. jak jsi to říkal? Jídlo?“
„Jídla přece dostaneš i bez peněz, kolik chceš.“
„Aha, Ablis mu vzal rozum. Nešťastník. Musím být na něho hodný,“ pomyslel si Azíz. „Okusím tvé jídlo,“ řekl, aby mu udělal radost. „Máš je v krásném sáčku. Jistě ho chceš zpět.“
„Samakeksy.“ Petr si pomyslel, že Azíz je asi vesnický buran.
Azíz se zakousl do samakeksu. „Vypadají docela lákavě,“ pomyslel si.
„Jsou skvělé! Něco tak chutného jsem ještě nikdy nejedl!“
„Na, vem si i zbytek,“ Petr podal Azízovi otevřený sáček, ze kterého před chvílí jedl.
„Děkuji příteli.“ Azíz s povděkem sáhl po sáčku. Tohle bude moci dojíst hned a neotevřený sáček si nechá na cestu.
„Pojď, zajdeme k automatu to zapít,“ pocítil Petr odpovědnost za tak podezřele neznalého mladého muže. „Asi mu nebylo moc shůry dáno,“ pomyslel si. Zavedl jej k automatu a natočil oběma rubínově červenou šťávu, která měla chuť čerstvých letních malin.
„Supersonický letoun do Moskvy odlétá za patnáct minut. Prosím, urychlete nástup.“ ozvalo se z letištního audiofonu.