Samaritáni – život na samanetu

XXI.

Jmenuji se Karel Mašek. Jsem už na samanetu skoro rok, byl jsem jedním z prvních, co se rozhodli tady žít. Vyzkoušel jsem už ledacos.
Zpočátku mě bavil sport. Byl jsem oceánologem a potápěl se v jižních mořích, filmoval žraloky, mluvil s velrybami a delfíny. Bylo to úžasné, virtuálně jsem takto prožil 100 let, ve skutečnosti asi měsíc, jak jsem po své virtuální smrti zjistil. Chvíli jsem byl horolezcem, který konvertoval na tibetského mnicha a zvládl tájné bojové umění svého kláštera Hai-ku. Asi tak 30 let virtuálně, pak jsem zase dobrovolně ukončil svůj virtuální život. Provedl jsem rituální sebevraždu. Po návratu jsem byl v realitě starší o dva týdny.
Co mě opravdu chytlo, byly vesmírné lety a objevování nových planet. Prožil jsem tímto způsobem dvěstě let a na Zemi se vrátil, díky rychlosti mé lodi, blízké rychlosti světla, až za tisíc pozemských let. Biologicky na to stačil týden, protože měsíce a roky v hibernaci proběhly v reálném čase za pár sekund. Měl jsem podezření, že virtuální realitu planet, které jsem navštívil, stvořili Sámoši z toho, co na cestách skutečně viděli. Zajímavý byl i návrat do virtuální civilizace za 1000 let. Na Zemi nebyli lidé, jen panenská příroda řízená jakýmsi supermozkem, který se vyvinul ze samanetu. nějak jsem to moc nechápal, tak jsem si přivodil opět virtuální smrt. Nechal jsem na sebe v deštném pralese spadnout obrovskou větev ze sekvoje.
Došlo mi, že to vlastně byly životy před životem, které si pamatuji. Cítil jsem, jak se měním a s každým životem jsem bohatší a snad i moudřejší. Vytvořil jsem si zcela nový vztah ke smrti. Už mě neděsila. Věděl jsem, že až jednou příjde smrt mého reálného těla, budu na ni po stovkách prožitých životů připraven.
Přes tyto zážitky jsem měl nejasný pocit nespokojenosti. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil, že podvědomě cítím jakési osamění mezi těmi virtuálními lidmi ve virtuálních světech. Vždy po návratu z virtuální do hlavního levelu samanetu jsem neměl s kým se o své poznatky podělit. Poslal jsem do sítě správu, že bych rád sdílel své životy s někým živým, pokud možno se ženou. Netušil jsem, že podobné pocity má spousta dalších samaneťáků. (Někdy jsme si říkali samafeťáci – net, to byla závislost a dobře jsme to věděli.) Ozvalo se se mi asi třista odpovědí od lidí, co zrovna byli v hlavním levelu.
Vybral jsem si dívku jménem Martina Brabcová, byla Češka, stejně jako já, což usnadňovalo vzájemné pochopení a komunikaci. Rozhodli jsme se, že si dáme strojem času výlet do minulosti.
Nejprve jsme zvolili starověký Egypt. Nechtěl jsem být zrovna farao, to by ztěžovalo kontakty s lidmi. Zvolil jsem roli významného stavitele pyramid. Martina se stala dvorní dámou ve faraonově paláci. Často jsme se vídali, protože farao měl zájem o pokroky na stavbě pyramidy a byl jsem proto rovněž součástí jeho dvora. S Martinou jsme si velmi rozuměli, často se milovali a měli šest virtuálních dětí. Pak jsme rozhodli, že na faraonově dvoře bude palácový převrat, upadli v nemilost a společně se otrávili.
Po probuzení do hlavního levelu jsme byli oba nadšeni a rozhodli se, že to zkusíme na královském dvoře v Praze za Karla IV. Tohle byla úžasná exkurze, byl jsem císařuv hlavní podkoní a Martina majitelka nejlepšího nevěstince v Praze. Co vám budu povídat. Úžasná zábava. Chodil jsem do nevěstince za Martinou a občas jsme pro zábavu šmírovali mocné pány, jak si užívají s nevěstkami. Opět jsme měli, tentokrát osm dětí, ale tři nám umřely na mor. Poprvé jsem si uvědomil, co je to mít dítě a takto o ně přijít. Pak přišla nová morová rána, zemřelo půl města a my rovněž.
Po návratu do hlavního levelu jsem si všiml, že Martina je nějak rozpačitá.
„Co se děje Marti?“
„Víš, stýská se mi po našich dětech.“
„Budeme mít další.“
„Ne, už nechci.“
Vytušil jsem, že má něco za lubem.
„Tak to vybal, co mi chceš říct? Nemusíš chodit kolem horké kaše, známe se už několik životů,“ snažil jsem se jí to ulehčit.
„Slyšela jsem na netu, že bychom mohli mít skutečné dítě. Mohlo by s námi žít na hlavním levelu a také chodit do jiných životů. Později.“
„Jak si to představuješ? Vyjdeme ven do reality a budeme na tom pracovat?“
„Prý stačí dát to vědět našemu supervisorovi a pracovat na tom klidně můžeme tady, pro lepší iluzi. Androidi se pak o to postarají.“
„Jak postarají? To jako bude android?“ Asi jsem se tvářil dost nechápavě, protože Martina trochu netrpělivě odpověděla.
„Ne, odeberou moje vajíčka a tvoje spermie. Pak nechají děti vyrůst in vitro a po „narození“ je připojí na samanet. Vlastně na něm budou už od početí, ale v části lidem uzavřené. Já budu prožívat těhotenství a porod, samozřejmě virtuálně a ty se staneš otcem. Už jsme to prožili v minulých životech, tak že nic nového. Jen ty děti bude SKUTEČNÉ jako my, i když uvidíme pochopitelně jen virtuální kopii jejich osobnosti. Co ty na to?“ Bylo vidět, že se obává mé odpovědi.
„No jo, bylo by hezké zanechat po sobě něco, co přesáhne naše životy. Ty jsi říkala děti?“
„Chtěla bych trojčata, ať to jde rychle.“
„Proč ne,“ odpověděl jsem lehkomyslně a v duchu plánoval naši výpravu mezi dinosaury, až to skončí.
Tak jsme se do toho dali. Moc mě to nebavilo, tedy kromě početí, realita těhotenství byla až moc věrná. Martině bylo často špatně, jak se přcpávala těmi kyselými okurkami a olejovkami (fuj!) na přeskáčku. V šestém měsíci doktor prohlásil, že těhotenství je rizikové a Martina musela ležet v posteli s nohama nahoru. Navíc jsem se jí nesměl ani dotknout, aby nepotratila. Co vám mám povídat! Být otcem je řehole, myslel jsem si, a to jsem jím ještě ani nebyl. Taky mě dost štvalo, že tentokrát uběhne skutečně reálných devět měsíců života a to takhle nudně. Snažil jsem se to nedávat najevo, ale i na Martině bylo vidět, že není z těhotenství zrovna dvakrát nadšená. Přeci jen v minulých životech byla vždy zdravá, silná a odolná žena, která porody snášela dobře. Ale na hlavním levelu jste svou kopií a jelikož jsme tam moc nepobývali a tudíž se moc fyzicky nerozvíjeli, bylo to slabší.
Při porodu málem umřela, to víte, rodit trojčata asi není zrovna procházka růžovým sadem. Když nám je ukázali, zažili jsme chvíli euforie, jako všichni rodiče. Kluky jsme pojmenovali Karel a Václav, holčičku samozřejmě Martina.
Jenže v hlavním levelu se vychovávaly reálné děti a to mělo dost tvrdá pravidla. Člověk se musel o děti opravdu starat, ať se mu chtělo nebo ne. Ve srovnání s minulými životy byl tento dost upachtěný a nudný. Prostě realita simulovaná samanetem. Nemohli jsme je brát do jiných životů, protože tam každý končil smrtí, a to by psychika malého dítěte prý nezvládla. Mohlo by skutečně umřít, takže to nebylo povoleno. Po roce jsme toho měli právě tak dost a rozhodli jsme se, že do těch životů budeme chodit a zase se z nich za dětmi vracet. Zeptali jsme se po samanetu, kdo by děti pohlídal a odpověděl nám sám supervisor.
„Vážení, máme tady pro tyto účely špičkového učitele a guru pro děti. Říkáme mu Tutor. Ten se vám o dítě postará, než se vrátíte z dalšího virtuálního života.“
Tak dobrá, řekli jsme si. Zpočátku jsem volili kratší výlety, ale na dětech bylo vidět, že Tutora nějak neochotně opouštějí, většinou neměly z našeho návratu radost a plakaly. Bylo to dost deprimující. Časem jsme zjistili, že Tutor to s nimi zřejmě skvěle umí, protože daleko víc přilnuli k němu, než k nám. Nakonec jsme nad tím mávnuli rukou a začali jezdit na delší výlety. Začali jsme inklinovat k adrenalinovým životům, které obvykle netrvaly dost dlouho. V době ledové nás jako členy lovecké tlupy rozšlapal mamut, ve francouzské revoluci nakrmili svou krví gilotinu a při sjíždění velehor na Marsu oba spadli do propasti. Prostě užívali jsme si to a stále užíváme. Na děti se občas chodíme podívat, jsou silné, zdravé a spokojené, sotva je vždycky poznáme. Ony jsou k nám milé, ale nesnaží se ani v nejmenším odejít od Tutora k nám. Takže nakonec – všichni jsou spokojeni. Až budou větší, vezmeme je do svých dalších životů sebou. Je to jako droga.